Diary and pencil
1. 10. 2011
"Promiň, dnes je to poslední den, co ti píšu. Musím jet k babičce. Vůbec se mi tam nechce.
Nejen, že tam není PC, ale je tam i můj bratránek, kterého nemám zrovna moc v lásce. Ale nechápej mě špatně! mám ho rád, je to moje rodina, ale svým chováním mě někdy štve..."
Odeslal jsem svou zprávu.
S Endem si dopisuju už dobrej půlrok. Seznámili jsme se náhodou, když jsem mu omylem napsal. Pak jsme se dost začali bavit, někdy byl i něco jako moje osobní vrba. Cokoliv se stalo ve škole a mě se to nelíbilo, postěžoval jsem si. Vždycky mě utěšil!
"Na jak dlouho?" odpověděl.
"Zhruba čtrnáct dní... už musím, rodiče na mě tlačí. Tak se měj!"
"Ah, bez tebe tu bude nuda! dobře, přeju hodně štěstí s bratránkem, za čtrnáct dní!" přidal ještě pár smějících se smajlíků a odhlásil se.
Já hned udělal to samé a zároveň vypl počtač.
"Jsi už připravený, Satsuki?" zeptal se mě táta.
"Ano, už jdu," odpovím.
Cesta ubíhala rychle.
Poslouchal jsem mp3 a cesta k babičce není dlouhá, zhruba deset minut cesty.
Je to blízko, ve stejném městě, mohl bych k ní klidně dojet autobusem, ale když jsou rodiče doma, proč toho nevyužít?
Netěším se hlavně na svého bratránka...
Je úplně jiný, než jsem já. Rád se baví ve společnosti, vždycky je středem pozornosti, je hlučnej a večer strašně chrápe... ach Bože! jak to sním těch čtrnáct dní přežiju? Vždyť se vůbec nevyspím!
Já jsem na rozdíl od něj tiché povahy, nespolečenskej, nudnej a jsem radši zalezlej doma, než abych musel poslouchat ty naivní řečičky ostatních, který mě stejně vůbec nezajímají a nudil bych se.
Proto nemám radost! Babička mě bude nutit chodit ven s Aoim a jeho kamarády, které vůbec ale vůbec nemám v lásce...
Následuju líně rodiče, nechce se mi...
Otevřeme dveře, scházíme schody, přivoláváme výtah...
"Opravdu tam musím?" zeptám se, než mamka stačí stisknout tlačítko pátého poschodí.
"Nechceš jet s námi na dovolenou, tak tě musí někdo hlídat!" odpoví máma.
Povzdychnu si, "ale vždyť je mi šestnáct! zvládl bych to doma sám!"
"Žádné ale, je to tak velký problém být čtrnáct dní u babičky?"
"Kdybyste tak věděli..." povzdychnu si v duchu.
Výtah dorazí do pátého patra, táta zvedá mé tašky s oblečením, máme mu otvírá dveře...a já? já se opět loudám za nimi...
Zazvoní. Za pár okamžiků vykoukne babička a za ní veselý Aoi.
"Ah, Satsuki!" obejme mě babička, "tak dlouho jsem tě neviděla."
"Čau!" pozdraví mě bratránek a zachraňuje mě z babiččinýho sevření. Táhne mě do jeho pokoje... a mě nezbývá nic jinýho, než jít za ním.
Aoiho rodiče zemřeli při nehodě, když měl jeden rok... já v té době měl dva roky, takže si na ně nepamatuju. Proto bydlí s babičkou. I když tu má těžkej život - skoro bez žádné elektroniky - je pořád veselý. Trochu ho za to obdivuju... Já už jsem si sbalil pět knížek a pár předloh ke kreslení, abych se nenudil.
Pro něj je přirozené jít hned po snídani ven s kamarády a zase se večer vrátit. Ale já, který se těžko kamarádí s lidmi, s nimi jen ztěží vycházím.
Pořád kecají jen o holkách a nějakých prasárničkách... a mě to prostě nezajímá...
Po dobrých dvou hodinách rodiče odešli. Zítra brzo ráno odjedou někam pryč - o dovolené se semnou nebavili, když s nimi nejedu. Takže na nějakou záchranu můžu zapomenout.
Bojím se noci. Co když neusnu?
"Aoi, můžu otevřít okno?" zeptám se.
"Jasně, buď tu jak doma," odpoví, "stejně jdu zachvilku ven."
Povzdychnu si. Všechna ta námaha s mojí osobní taškou byla k něčemu dobrá!
Otevřu okno dokořán.
V tom se zarazím a zadívám se do jednoho okna v protějším baráku.
Někdo tam otevíral okno a ten někdo mi připadal strašně povědomej... a ten někdo se na mě taky zaraženě koukal.
Chvilku jsem přemýšlel... uhlově černé, po krk dlouhé vlasy bez ofiny, výrazně černé řasy okolo očí... Endo!!
I když jsme si neposlali adresy, fotky ano, abychom věděli, že si nepíšem s nějakým starým úchylem.
Zřejmě mě taky rozeznal, protože mi i zamával! Než jsem mu ale stačil zamávat zpět, zmizel v pokoji. Ale já to nevzdával a trpělivě čekal!
Zachvíli se opravdu objevil. Měl sebou papíry a fixku, začal něco psát.
Půjdeš - první slovo - ven?
S úsměvem jsem přikývl. Taky se usmál a opět zmizel v pokoji. Tentokrát ale mířil ven.
Byl jsem tak šťastný! Konečně je tu někdo, s kým si budu rozumět!
"Promiň Aoi," pronesu, "ale jdu ven!"
Nevím jak reagoval, tohle jsem naposledy řekl jako malej kluk. Ale bylo mi to celkem jedno. Ještě jsem to oznámil babičce a už jsem vyběhl.
Byl jsem tak rád, že jsem ani nečekal na výtah, ale šel jsem pěšky po schodech. Můj příchod netrval snad ani dvě minuty.
Vyběhl jsem hlavním vchodem a utíkal k jeho vchodu. Doběhl jsem tam právě když vycházel ze dveří.
Nastala trapná chvilka ticha.
Koukali jsme na sebe, nikdo nic neříkal. Od úplného ticha nás vyrušovalo jen mé rychlé dýchání z toho běhu.
Pak jsem najednou vykřikl: "Ko-konečně někdo, kdo mě zachrání!!!"
Endo se na mě chvilku zmateně koukal, pak se začal nekontrolovatelně smát.
Jeho hlas byl úplně jiný, než jsem si představoval. I když se smál, byla v něm znát laskavost!
"Nevěděl jsem, že jedeš zrovna sem," pronesl, když se trochu uklidnil.
"Taky jsem nevěděl, že bydlíš tady," odpověděl jsem.
Zasmál se, "já vím, promiň."
"Hele!" přerušil nás hlas nějakého kluka. Otočili jsme se, "to je Endo! Tys vyšel ven? A kdopak je ta roztomilá kočička? máš rande?"
Endo se na ně ironicky podíval a já je přímo propichoval pohledem.
"Pojďme jinam," pronese Endo a vede mě opačným směrem od nich.
"Počkat... nebyli to Aoiho kamarádi?" zeptám se sám sebe.
"He?" otočí se na mě Endo, "ty znáš Aoiho."
"Můj bratránek..."
"AOI?!" vykřikne, "teď už chápu, proč si sem nechtěl jezdit."
Mě ale dělali větší starosti ti kluci. Je fakt, že jsem u babičky nějakej ten pátek nebyl. Když jeli rodiče, vždycky jsem se na něco vymluvil, takže jsem tu nebyl už dlouho, ale pamatovat si mě můžou.
Jako holka trochu vypadám, to přiznávám a nejsem na to nijak extra hrdý... ale...
"Satsuki!"
"Eh?" probudím se za snění a pohlédnu na Enda. Má ustaranou tvář, zřejmě na mě takhle volal víckrát. Nicméně jeho hlas mnou projel jak ohnivej šíp. Nikdo na mě ještě takhle nevolal, "p-promiň, jen jsem se zapřemýšlel. Bože, až přijdu domů, Aoimu pěkně nadám! ti kluci si tě takhle dobírají pořád?"
"Od té doby, co jsme se nastěhovali," usměje se, "už jsem si zvykl. Oni prostě nedokážou přijmout mezi sebe někoho, kdo se nezajímá o to samy co oni. Nic jinýho v tom není."
"Tak potěžpánbůh, že mě babička nedonutila jít s Aoim ven," oddychnu si a usměju se na něj, "jsi moje záchrana!"
Zasměje se, "díky. Svým způsobem, ty moje taky."
"Ah!" vykřiknu, "Aoi a ostatní jdou sem, pojďme se schovat!"
Popadnu jeho ruku a táhnu ho za barák, "připomíná mi to tu hru na špehování," zasměju se.
"Kolik ti je, Endo?"
"Sedmnáct."
"Sedmnáct? a ti idioti si z tebe pořád utahujou? i když jsi starší?"
"Oni to neví," usměje se, "už pár lidí mi řeklo, že vypadám mladě na můj věk."
"Oh, tak to jo."
"Co ty? kolik ti je?"
"O rok míň něž tobě," usměju se, "um... vážně tak moc připomínám holku?"
"Jo!" usměje se.
"Ach Bože!" zakleju.
"Ale je to tvoje vina," usměje se, "kdyby sis ostříhal vlasy, bylo by to lepší!"
"Leda za milion! víš kolik úsilí a přemlouvání mě to stálo?" (tahle situace mi trochu připomíná Anglii, když se chtěl podobat Francii xD)
"Tak co kdybych ti říkal místo Satsuki Mitsuki?" zasmál se.
"Ne! Opovaž se! to je holčičí!"
"Mi-tsu-ki-chan~~" zasmál se.
"Přestaň!"
Skončili jsme tak, že jsme si vytvořili divný přezdívky a smáli se jim. Není to na hlavu?
"Aoi?"
"No?"
"Znáš někoho jménem Endo?" Trochu riskantní otázka, ale za zkoušku nic nedáte.
"Jo, proč?"
"Jen tak, slyšel jsem tvoje kamarády jak o něm mluví," pronesu nevinně.
"Je to podivín!" řekne, "furt je zavřenej doma a když jsme mu nabídli kamarádství, nepřijmul nás. Mě to ani nevadí, ale kluci pořád mají nějaky narážky. Dnes říkali, že ho viděli s holkou!" zasmál se.
Ironicky se podívám jinam, "půjdu si číst. Snaž se prosím v noci nechrápat..."
Čeká mě dlouhá noc...
"Co se ti stalo?" zeptal se mě další den Endo.
"Ani se neptej," zívnu, "ten idiot tak chrápe, že se přitom nedá spát! Čtu si, začne chrápat, pustím si mp3 s nadějí, že pak přestane, jenže nepřestal. Zacpal jsem si prstama uši a tak se mi nějak podařilo usnout, ale pak mě to jeho chrápání zas probudilo... do toho všeho začal pískat, vrzat zubama a dokonce mluvit ze spaní!"
"Proč jsi neutekl k babičce?"
"To je to samý!"
"Um tak..." odmlčel se, "nechceš dnes přespat u mě?"
"Fakt můžu?!" vykřiknu.
"No jasně."
Směje se jak sluníčko, zřejmě mu to udělalo radost.
"Co budem dnes dělat?" zeptám se rychle. Nevím proč, ale cítím na sobě začervenání... Radši se podívám jinam.
"Nevím, vymysli něco."
"Ne, v tomhle moc dobrej nejsem..." A je to tu. První moje nudná část. Pokud se mě někdo na tuhle otázku zeptá, nikdy nevím, co dělat... a když mě něco napadne, stejně to neřeknu, protože si myslím, že je to blbej nápad.
"Co takhle si zajet do města?" zeptá se.
"Do města?"
"Jo, proč ne?"
"Tak fajn, nemám nic proti," usměju se.
Jedeme tam autobusem. Cesta do města od babičky je ještě kratší, než od nás.
Autobus je celkem přeplněný... nemám to rád, hlavně teď v létě. Je tam horko, smrad a ještě se lidi musí mačkat na sebe.
Řidič taky nebyl nejohleduplnější... jednou se mi podařilo spadnout na Enda a ten nás zachránil od pádu. Kdo ví, co by si o nás lidi pomysleli, kdybychom spadli na sebe...
Do města dorazíme zhruba za deset minut.
Cestou si povídáme. Povídáme si o všem, co nás napadne.
Teda.... Endo je jedinej, kdo tu začíná konverzaci.
Z mých zpráv a vyprávění už dávno ví, že jsem silně nesociální člověk.
Takže i když jakž takž odpovídám, on je ten, co nejvíc mluví a já jsem mu za jeho ochotu a trpělivost vděčný.
"Pojď, půjdem se sem kouknout," řekne najednou.
"Ale ne, stejně tu nemám peníze..."
"Jenom se koukneme, mají tu celkem dobry věci, no ták."
Nemám tu sílu mu odporovat...
Obchůdek není sice moc velkej, ale opravdu tu jsou zajímavý věci.
Koukám se na přívěšky na mobil. Mají různý tvary. Svítící kostičky, miniaturní tužtičky a fixky nebo třeba malinkatý zápisníčky a další věcičky.
"Líbí se ti to?" zazní zamnou hlas.
Trhnu sebou, "nelekej mě tak...!"
Endo se zasměje, "promiň."
Natáhne ruku a vezme si jeden přívěšek, zrovna s malou tužtičkou.
"To je důmyslný," zasměje se.
Vezme si ještě jeden se zápisníčkem.
"Proč bereš dva?" ptám se.
"Ta tužka bude pro tebe," usměje se.
"Eh?!" vyjeknu, "ale to ne!"
"Nemyslíš, že to bude sranda?" usměje se, "budeme si psát navzájem."
"Ne, to není nutný, já se bez té tužky obejdu!"
Na to už ale Endo vůbec nereaguje a jde k pokladně. Proč? Proč tohle dělá? Byl by to fajn nápad, kdybych sebou měl nějaké peníze... ale kdo s tím měl počítat, že? Endo tohle navrhl až venku a já na peníze nepomyslel... ale koho to zajímá! Teď se kvůli němu budu cítit trapně!
Nakonec jsme skončili, i s deníčkem a tužtičkou, na lavičce s pizzou - kterou nám Endo obstaral.
"Promiň."
"Kolikrát ti to mám říkat," usměje se, "už se za nic neomlouvej."
"Ale cítím se kvůli tomu blbě. Dnes ti to nějak splatím!"
"Nemusíš," pronese a zakousne se do pizzy, "jsi můj jedinej kamarád."
Je to tu zase! cítím, jak se červenám!
Začnu jíst rychleji, jenže zachvíli ucítím Endův pohled. Je mi jasný, že ho přivolalo to moje rychlé jezení, takže radši znova zpomalím.
Co se to semnou sakra děje...?
Večer.
Přesneji večeře... a ještě přesněji, večeře u Enda.
Zjistil jsem, že jeho rodiče se asi před dvouma měsíci rozvedli. Endo teď tady žije se svojí matkou.
Panuje tu velmi harmonická nálada. Endo si zřejmě víc rozuměl s matkou než s otcem.
Večeře je dobrá. Dalo by se říct, že je lepší, než vaří moje mamka.
Po večeři se s Endem koukáme na filmy.
Má tu tak volný život.
Doma sice bývám vzhůru dlouho do noci, protože se mi vůbec nechce spát, ale tady je to něco úplně jiného.
Líbí se mi, že má Endo televizi ve svém pokoji.
Mohl bych tu strávit celý svý prázdniny! Aoi si mě stejně nevšímá a radši je s těma klukama, co nepoznají rozdíl mezi holkou a klukem!
Endo zřejmě není zvyklý ponocovat, protože usnul celkem brzo - pro mě je půl dvanácté večer ještě brzo! Dávali tam nějaký horor, který se mi líbil. Nemám rád, když jsou tam zvířata, protože je to celý tak trochu nesmysl. Mám rád horory ze starých domů, kde jsou duchové, prostě psycho!
Ten horor začal přibližně o půl jedenácté a Endovi se už zezačátku moc nezamlouval, ale já ho přemluvil! nakonec radši usnul první.
Musel jsem se tomu trošku zasmát.
Po pár minutách jsem se na něj podíval.
Spal tváří otočený ke mě a klidně oddychoval. Konečně někdo, kdo nechrápe!
To chrápání máme asi v rodině. Máma chrápe úplně příšerně, táta dřív nechrápal, ale teď chrápe taky strašně, dokonce je slyším ze svého pokoje, i když jsou zavřené dveře! babička chrápe, Aoi chrápe taky...
Proto jsem rád, když mám samostatnej pokoj, kde v klidu můžu usnout.
A když teď ležím vedle někoho, kdo nechrápe, je to pro mě něco úžasnýho!
Sednu si a podívám se na něj zblízka.
Opravdu mám moc pěknou tvář. Svýma dlouhýma řasama mi připomínal holku... a ty polodlouhý vlasy tomu ještě dodávaly...
Mám sice delší vlasy než on, ale nechápu, jak si mě někdo mohl splíst s holkou. Nevypadám ani z poloviny takhle!
Najednou se mě zmocnil divnej pocit a srdce mi několikrát poplašně poskočilo.
Bylo to v ten moment, kdy jsem si uvědomil, jak blízko něj jsem!
Rychle jsem si zase lehl.
Teď vážně... co to semnou je?
Když jsem se probudil, Endo už byl pryč, ale slyšel jsem jeho hlas z kuchyně.
O něčem se vesele bavil se svojí mámou.
Vstal jsem, převlékl se a vydal se za nimi.
"Dobré ráno," pozdravím.
"Ahoj, Satsuki," usmál se Endo.
"Dobré ráno, Sa-chan!" pozdraví mě s nadšením Endova matka, "snídaně je na stole, posluž si."
Sednu si naproti Enda, "itadakimasu!"
Ještě se tvářím jako taková ta vyoraná myš... nejsem pořádně probraný.
Líně koušu chleba, zapiju ho mlékem a pak zívnu.
Opět na sobě cítím Endův pohled. Musí to pro něj teď být dobrá sranda, pozorovat mě. Ovšem já jsem ještě tak ospalý, že si toho sotva všímám. To byl taky nápad, sednout si naproti něj.
Pak si vzpomenu na ten pocit, co jsem měl večer... Radši se rychle napiju a jím dál...
"Omlouvám se za obtěžování," ukloním se Endově matce, "a děkuju za pohostinnost."
"Ale no tak, Sa-chan," zasměje se, "nemusíš být tak zdvořilý."
"Tak fajn." Zas nevím, jak reagovat, skvělý.
"Nechceš, abych ti pomohl s taškou?" nabídne se Endo.
"Ne, to zvládnu, není tak těžká," usměju se, ale pak zas zrudnu jak rajče.
"Už půjdu, nashledanou."
Upaluju z toho domu co nejrychleji to jde. Vzal jsem to po schodech, protože jsem nechtěl zbytečně čekat na výtah.
Možná bude lepší, když se teď budu Endovi trochu vyhýbat...
Uplynul týden.
Od té doby jsem Enda neviděl. Venku, ani z okna.
Opravdu jsem se mu vyhýbal, co jen to šlo.
Byl jsem ale taky dost nepříjemnej a proto jsem vyčetli Aoimu všechno, co mi vadilo. Dokonce jsem mu nadal i za to, že mě jeho kámoši prohlásili za holku... a tak zjistil, že jsem se bavil s Endem. Pak se mě vyptával na různé podrobnosti, ohledně toho, jak se mi podařilo ho dostat ven.
Ale takovy řečičky mě strašně štvaly, takže jsem mu za to nadal ještě jednou.
Když už se náš bratranecký vztah zdál být na rozpadnutí, ukázal mi Aoi jednu ze svých dobrých stránek. Zeptal se mě, jestli mu nechci chodit pomáhat do místní školky.
Souhlasil jsem. Alespoň se nějak zabavím...
Teď jsme zrovna tady.
Nemůžu říct, že mám malý děcka rád, ale tihle jsou fajn. Nejsou rozmazlený, nebo nějak podobně zkažený... dokonce nám i pomáhají!
Otevřel jsem okno, abych jim vyvětral peřinky... a v ten moment jsem si řekl, že už asi nikdy neotevřu okno!
Viděl jsem Enda, jak jde po ulici s nějakou holkou, která se na něj věšela.
Opět ten pocit, i když s menšíma rozdílama... Cítil jsem, jak se mi stahuje hruď, tluče mi srdce... chce se mi brečet.
Rychle jsem peřinky vytřepal a zavřel okno. Sjel jsem po něm a rozbrečel se.
Děti se ke mě shlukli.
"Co se stalo, onii-chan?"
"Bouchl ses, onii-chan?"
"Bolí tě něco, onii-chan?"
"Proč pláčeš, onii-chan?"
Zasypávali mě takovými otázkami. Bylo příjemné, slyšet od někoho onii-chan. Ale nepřál jsem se jim odpovídat. Je to pomyšlení, ta představa, víc a víc jsem brečel.
"Tu tu tu!" uslyšel jsem hlas Aoiho, "stranou děcka, o onii-chana se postará Aoi-sensei!" (poznámka: kdyby někdo nevěděl, pro doktory se používá sufix -sensei ^^)
Popadl mě za ruku a táhl mě do šaten.
"Co se stalo?"
"Nic," odseknu.
"Ale no tak, jinak bys nebrečel."
"Prostě to nech být."
"Ale Satsuki-"
"Už nic neříkej!"
Vstal jsem a šel pryč. Pryč ze školky. Nechat tam všechny ty caparty se strachovat sice není moc dobrej nápad, ale už jsem tu nemohl zůstat ani vteřinu!
Šel jsem pomalu po chodníčku. Nademnou byla stará vrba, dělala stíny a příjemný chládek.
Už jsem přestal plakat, ale pořád mi nebylo nejlíp.
... jako na potvoru... jsem uviděl Enda předemnou.
Z tisíce lidí z tohoto sídliště musí jít proti mě jedině on! Zadržuju všechny slzy. Zdá se, že jde zamnou...
"Satsuki!" uslyším za sebou Aoiho hlas. Endovi posmutní obličej. Aoi mě dožene... Endo mě mine...
Vytřeštím oči a opět mi začnou týct slzy.
Podlomí se mi kolena a začnu silně plakat.
Věděl jsem, že od té doby, co jsem začal mít ten divný pocit semnou není něco v pořádku. Kdy jsem takhle silně naposledy brečel? Nejspíš ještě jako nemluvně...
"Satsuki!" zakřičí na mě Aoi. Nejspíš si myslí, že se mi udělalo blbě.
Uslyším dusot. To mi ještě zbývalo... Endo asi běží sem. To jsem se nemohl složit o pár metrů dál?
"Satsuki!" jeho hlas...
Začnu ještě víc brečet, "ty..."
"Co?"
"Ty..."
"Kdo?" ozve se Aoi.
"IDIOTE!!!" zakřičím a zase se rozbrečím, "to všechno se děje jen kvůli tobě! kdybych tě nikdy nepotkal, tak se tohle nemuselo stát!!"
"Myslí mě, nebo tebe?" optá se Aoi Enda.
"Zřejmě mě," usměje se Endo, "promiň, nemůžeš nás nechat chvilku osamotě?"
"Jasně," odpoví Aoi. Už jsem slyším jeho kroky.
"Co se děje, Satsuki?" zeptá se Endo.
"Všechno!"
Povzdychne si, "proč tak moc brečíš?"
"Protože!"
Moc mu v tom nepomáhám... sám se teď chovám jak malej harant.
"Co jsem udělal špatně? říkals, že je to všechno moje vina."
"To je fakt!" popotáhnu, "můžeš za všechno!!"
Myslím, že už semnou ztrácí trpělivost. Vůbec nic mu nevysvětluju.
Vstanu, podívám se na něj a natáhnu ruku, "mobil!"
"Na co chceš můj mobil?"
"Uvidíš."
Tak mi ho neochotně podá. Nemám v úmyslu mu ho ukrást, zavolat nebo něco podobnýho. Vytáhnu svůj mobil.
Vezmu si tužtičku a začnu něco psát do jeho deníčku. Pak mu mobil vrátím a dám se do chůze.
Nemůžu uvěřit, že jsem tam napsal něco takovýho! Myslím, že tohle už bude definitivní konec našeho přátelství...
Když v tom mě najednou objal. Musel utíkat, protože jsem byl už docela daleko.
"Udělal jsi mi radost," zašeptá, já se začervenám.
"Ale... ale... nepřipadám ti teď... nehnusím se ti?"
"Když říkám, že jsem šťastný, jsem šťastný!"
Otočím se, "co tím myslíš."
"Úplně to samý co ty," usměje se.
Pak se zohne, políbí mě a já se nechám. Je nám úplně jedno, že jsme na otevřeném prostranství.
To, co jsem mu tam napsal, bylo kanji pro lásku, ai.
"Ale," kňouknu, "co tvoje... holka?"
"Holka?"
"Jo, Aoi říkal, že tě viděl s holkou a já taky... před chvilkou."
Zamyslí se, "počkej, počkej. To nebyla moje holka, ale moje sestra."
"Ty máš sestru?"
"Jo... akorát je už plnoletá a měla jakejsi mejdan... byla namol, tak mi zavolali, abych pro ni přišel. Mamka teď odjela na nějakou pracovní dovolenou se svýma kolegama, tak jsem ji musel vyzvednout já. Bydlí kousek od nás, teď jsem šel z jejího bytu."
Začervenal jsem se. Ta moje fantazie...
"Když jsme u toho, proč ses mi vlastně vyhýbal. Volal jsem ti."
"Já... když... cítil jsem se tak... divně v tvé blízkosti a... myslel jsem si že když se přestanem chvilku vídat, tak to přejde..."
Zasměje se a přitáhne si mě k sobě, "jsem tak rád."
Uvědomím si, že jsme na ulici a začnu se trochu zmítat, "nepůjdem někam jinam?"
Vypadá, jako by mu to teď taky docvaklo, tak mě popadne za ruku a táhne k sobě domů.
"Od kdy?" zeptám se.
"Od kdy co?"
"Od kdy... máš tyhle pocity...?"
Čím dál tím víc se červenám, cítím to...
"Od té doby co jsem tě poprvé uviděl."
"Poprvé?"
"Jo, na té fotce," usměje se.
"Eeh?!"
"Byl jsem strašně rád, když jsem tě uviděl v tm okně."
Nic neříkám. Pouze se červenám.
Endo se ke mě natáhne pro polibek. Já se nechám. Trvá to dlouho. Skoro už nemůžu dýchat.
"Mám na tebe šílenou chuť," zašeptá mi a znovu mě políbí.
"Po... počkej..."
"Promiň, moc rychle?" omluví se.
"Ne... já jen... cítím se trochu nervózně..."
"Nevadí ti to?"
"Um... vlastně je to... příjemný," usměju se.
Opět mě políbí.
Už jsme tu nějakou tu chvilku. Všechno jsme si vysvětlili... pak přišla trapná tichá chvilka a toto...
Vlastně už ležím a nemám na sobě tričko...
Endo mě zatím jen líbá a hladí mě po horní polovině těla. Je opravdu něžný, ale já se cítím čím dál tím víc trapně.
Zabloudím mu rukama pod tričko a taky ho pomalu svlíknu. Ani nevím, kde jsem to pochytil. Jde to celkem lehce!
Obejmu ho kolem krku a tentokrát ho políbím já. Endo přidá na intenzitě. Bloudíme si navzájem po tělech.
Pak se Endo od mých rtů odlepí a jazykem mi sjede až na krk, který začne něžně laskat.
Je mi příjemně.
Abych pravdu řekl, tohle bych si nechal dělat klidně celej den.
Chtěl jsem taky něco dělat a tak jsem mu začal hladit záda. Pěkně pomalu, krouživými pohyby. Na nic jinýho jsem se ani nezmohl.
Endo mezitím popojel od krku k prsním svalům, které mi začal dráždit. Jednu stranu jazykem a zuby, druhou stranu rukou.
Cítil jsem přicházející vzrušení a začal zrychleně dýchat.
"E...Endo..."
Rychle jsem si zakryl ústa. Jeho jméno ze mě vyletělo. Bez rozmyšlení jsem ho řekl...!
Podívá se na mě a usměje se, "neschovávej se mi."
Začervenám se a obličej si zakryju rukama ještě víc.
"Jak chceš..."
Zachvilku mi začal něco dělat s dolní polovinou těla.
Rychle se podívám... už nemám na sobě kousek oblečení... jakto? kdy?
Nezbývá mi nic jinýho, než se mu poddat.
Vzdychám, sténám, naříkám...
Nedělá nic jinýho, než líže můj úd, jako by to bylo nějaké sladké lízátko, a občas mě pohladí na vnitřních stranách stehen.
Studem se už radši nedívám.
Cítím jeho horké rty, jak přejíždějí tam a zpět, nahoru dolů. Někdy jeho ústa vystřídá jeho hbitý jazýček.
"N-ne... stačí... jestli...!"
Pozdě, udělal jsem se mu přímo do obličeje.
Měl na tváři trochu překvapený výraz, pak se usmál a začal mě dělat rukou znovu.
"N-ne~~" vykřiknu.
"Chceš, abych přestal?"
Nevinně se na něj podívám, "a... a co... ty?"
Usměje se, "vím, že by to pro tebe teď bylo obtížný. Nebudu tě do toho nutit."
Poprvé se usměju i já.
Pak už to pokračuje rychle. Svleče se i on, klekne si nade mě a znovu mě začne líbat. Tentokrát hladově a vášnivě. Jezdí mi po celém těle, někdy zavadí i o můj vzrušený klín. To mě přiměje vzdychnout mu do úst.
"Promiň Satsuki, já... u to nemůžu vydržet..."
Zatvářím se trochu nechápavě, ale po té, co ucítím jeho prsty u mého konečníku, dojde mi, co chce dělat.
Chvilku si semnou hraje a mě se to začíná líbit. Začínám přidávat do rytmu, snažím se s jeho prsty držet krok.
Uslyším uchechtnutí z Endovy strany a následné vyndání prstů.
Místo malinkých prstů ucítím něco většího.
Vyděšeně vytřeštím oči, "n... počke-!"
Už je pozdě. Cítím, jak se do mě dere.
"Bolí... to," vydechnu.
"Uvolni se. Neboj, nechci ti v žádném případě ublížit," odpovídá.
Tak to zkusím, nadechnu se a uvolněně si zpátky lehnu. Pevně sevřu do dlaní peřinu a mírně vzdychám.
I Endo vzdychá. Podebere si mě a přitiskne víc na sebe.
Udělá první pohyb tam a zpátky.
Vykřiknu, do očí se mi derou slzy, ruce pustí peřinu a automaticky se ovinou kolem Endova krku.
"Vydrž... Satsuki..."
Slyším jeho hlas, ale přes to všechno sténání a vzdychání ho slyším špatně. Ale dodává mi odvahu!
Podívá se na mě a mírně se usměje, "jak ti je?"
"Lí-p," vzdychnu.
Je pravda, že když si na to člověk navykne, je to stokrát lepší. Už se cítím celkem příjemně.
Opět se s ním snažím držet krok. Dráždivě mu oplácím jeho přírazy a začínám si to sám užívat.
Endo přidává. Už se to ani nestačím vnímat, nemá to cenu. Vzrušeně mi vzdychá do ucha moje jméno a já mu to rychle oplácím.
Nikdy jsem se necítil tak dobře.
V objetí člověka, kterého miluju víc než všechno na světě...
Brzy jsme vyvrcholili. K našemu překvapení to byl společný orgasmus, který se prý povede jen málokdy.
Cítil jsem, jak se to ve mě rozlívá, zároveň mě pohltilo mrazivé chvění. Prohnul jsem se jako luk, i když jsem ležel a stále objímal Enda.
Endo ze mě poté vylezl a lehl si na mě. Usnuli jsme si v objetí. Oba dva. Společně...
Když jsem se probudil, Endo už byl na nohách.
Rozhlídl jsem se po pokoji. Našel jsem mikinu, ale nikde nebyly moje kalhoty... ale tak alespoň ta mikina.
Z kuchyně se linula krásná vůně snídaně. Endo už zřejmě něco vyráběl.
Šel jsem za ním. Měl na sobě moje kalhoty, ale tričko neměl žádné.
"Dobré ráno Satsuki," pozdraví mě s úsměvem.
"Dobré," odpovím nervózně a trochu si přitáhnu mikinu směrem dolů. Je sice dost dlouhá, ale není to moc příjemný.
"Posaď se, zachvilku máš snídani na stole."
"Víš o tom, žes mi ukradl oblečení?" poznamenám.
"Jo, moc dobře," usměje se.
Od té doby jsme pořád spolu.
Udělal jsem něco jako přestěhování se k Endovi, protože mi řekl, že jeho mamka bude pryč na další týden. Takže už nemusím snášet to otřesné chrápání Aoiho!
Pokud jde o Aoiho... nějakou nešťastnou náhodou nás viděl... musel jsem mu slíbit i hory doly, aby to na mě nepráskl... Zatím drží hubu, ale jednou to asi stejnak praskne... doufám, že v té době už budu dospělej a s Endem budem žít někdo hooodně daleko odsud - radši.
Je fajn, že bydlíme od sebe tak blízko. Až se vrátím domů, můžeme se pořád vídat. Zároveň si budem pořád psát, jak jsme to dělali doteď...
Komentáře
Přehled komentářů
píšeš nejlepší yaoi ze všech, tak pokračuj :D pardon za tu upřímnost, ale nemůžu se dočkat dalšího yaoi, a už čekám asi ...5-6 měsíců? už nevydržím dál čekat -- jen pokračuj, nemůžu se dočkat. :)
Cornelia - piš dál