Jdi na obsah Jdi na menu

Nižší stupeň

11. 3. 2011

Ricku!" uslyšel jsem hlas svého otce. Asi se vrátil ze své obchůzky. Jako vždy.
Natáhl jsem přes sebe župan, protože jsem právě vylezl ze sprchy, a šel pomalu dolů, ke dveřím.
"Čau tati, co-" zarazil jsem se, když jsem viděl, že za ním stojí nějaký kluk. Mohl být asi o rok mladší než já.
"Chci, aby ses o něj staral," vychrlil na m otec a já naoplátku vykulil oči.
"Co? já? proč? kdo to je?"
"Je to jeden z Nižších. Druhý stupeň."
"Jak druhej stupeň? vždyť druhej stupeň jsou ti slizáci a ne lidi!"
"No, právě. Tenhle je označován jako poklad. Jediný, který vypadá a chová se jako člověk. Až na to, že on má něco v sobě. Něco, co dokáže zabít všechny Nižší. Proto mě pověřili ho chránit před ostatními Nižšími, kteří ho chcou zničit. A ty se o něj postaráš. Neumí naši řeč, takže to ho naučíš a nemá jméno. To mu dej jaky chceš."
"Tati... to nemyslíš vážně...," zašeptal jsem. Doteď jsem měl poklidnej život a teď se o tu věc budu muset starat.
"Myslím, smrtelně."
"Tys ho sem přivedl. Tak se o něj starej sám."
"Tak zaprvý, věčně jsem v práci. Neměl bych na něj čas. Zadruhý, byl u nás trochu dýl a zkoušeli jsme na něj pár pokusů. Ne nebezpečných ale chtěli jsme zjistit, co v něm je. Když se o něj starali dospělí, nenechal na sebe šáhnout ale když jsme přivedli učně, stejně staré jak jsi ty, byl jak beránek. Proto je to teď na tobě."
"Bože!" zaklel jsem a šel k němu, "tak pojď. Jsi špinavej a smrdíš, jako bys spadl do vozíku s hnojem. Kdo ví, co ti ti zlí lidé v té hrozné laboratoři dělali, že jsi tak špinavej a smrdíš."
Řekl jsem to schálně ironicky, abych otce trochu rozzlobil. A očividně se mi to podařilo.
Zasmál jsem se, popadl nižšího za ruku a táhl ho do koupelny.
"Tak se vysvleč...," koukal na mě, jak myš na orla..., "aha, ty vlastně nerozumíš."
Povzdechl jsem si a začal ho vysvlíkat ze všech těch špinavých šatů, které jsem rovnou házel do rožku, abych je později vyhodil.
Musel jsem se vysvlíct taky, jinak bych byl celej mokrej. I když já se před chvílí sprchoval... ale co jsem měl dělat, žejo?
Jeho tělo bylo... normální. Žádný známky nebo označení Nižšího na něm nebylo. Vypadal jako normální člověk. Se vším všudy. Najednou už jsem k němu necítil takový odpor, jako nazačátku. Jen kvůli tomu, že jsem viděl jeho normální tělo...
"Fajn, budu ti říkat Andy."
Podíval se na mě a párkrát zamrkal.
"Ty," ukázal jsem na něj prstem, "jsi Andy, chápeš? jmenuješ se Andy."
"A... An... dy?"
"Tak je to správně, Andy. A já jsem Rick," ukázal jsem na sebe.
Chvilku mlčel, "ty Andy, já Rick!"
Praštil jsem se do čela. Vůbec to nechápal.
"Víš co? napřed se umyjem, a pak se budem učit, ano?"
Zase zamrkal. Asi to znamenalo, že nerozumí. Nicméně měl nádherné oči. Bledě modré, až bílé, byla to asi jediná menší připomínka Nižšího stupně ale na něm to vypadalo dobře. Husté řasy mu lemovaly oči, takže vypadal jako dívka. Spolu s blonďatými, dlouhými vlasy, které se pod tou špínou schovávaly, opravdu vypadal trošku roztomile.
Po koupání jsem mu ještě musel usušit vlasy a vyhrabat nějaky pyžamo, ktery moc nenosím. Po tomhle všem jsem ho zavedl do svého pokoje a pokusil se mu vysvětlil, kde bude spát a co má dělat.
Pak jsem se s ním ještě chvilku učil. Nakonec pochopil docela rychle pojem "já a ty" + pár dalších věcí včetně osob a pádů. Taky jsem vyhrabal pár knížek pro mimina a učil jsem ho podle nich ty nejnutnější věci, které by mohl použít.
Myslel jsem, že to s ním bude horor. Ale začíná se mi líbit, všechno chápe až moc rychle.
Jako první usnul on. Vzal jsem deku a přikryl ho.
Nakonec jsem taky zalehl a snažil se z toho náročnýho dne vyspat. 

 

 
V noci mě něco probudilo. Byl to divnej pocit.
Rychle jsem se otočil a ochranitelsky jsem, mnou myšleného nepřítele, chytl prudce za paži a ještě s ní otočil, aby se nemohl hýbat.
Stačilo mi jen tiché syknutí a ruku jsem ihned pustil. Na Andyho jsem úplně zapomněl. Ani jsem nečekal, že se mi bude sápat do postele.
"Promiň Andy," zašeptal jsem a otočil se k němu, "nevěděl jsem, že jsi to ty."
Podíval se na mě a já viděl, ve svitu úplňku, u jeho očí slzy.
Choval se jako dvoulety mimino. Měl patřit do Nižších druhého stupně, ale vůbec se podle toho nechoval. Byl tak strašně zranitelnej.
Objal jsem ho a přitáhl k sobě, "neplakej. Už ti nic neudělám."
"Ricku..." výborně, zapamatoval si pády, "já... bojím... sám."
Jeho hlas se rozlehl po celém pokoji. Byl opravdu nádherný. Jemný a křišťálově čistý... jako byste hráli na harfu a do toho ještě cinkali na zvonkohru.
"Bojíš se být na gauči sám? vždyť jsem hned tady vedle."
"Já chci... tady."
"Tak fajn, ale pokud nás tu rodiče takhle najdou, svedu to na tebe."
Podíval se na mě a zase zamrkal. Trochu to ve mě hrklo, ale zachoval jsem si klid, "zítra tě naučím, co to znamená."
"Jo!" usmál se. To bylo snad poprvé.
Asi tím myslel dobře...

 

 
Další den jsme začali s opravdovým učením. Ani nevím, kde se ve mě taková starost bere.
Každý den jsme strávili spolu. Někdy jsem ho vzal ven, aby se naučil co dělat venku a co je nebezpečné. Když jsem se měl sejít s kamarády, taky jsem ho bral s sebou. Zezačátku si mysleli, že je holka. Dokonce ho přinutili oblíct si ženský šaty. Mysleli, jakou z toho budou mít srandu ale Andy v šatech, stejné barvy jako jeho oči, a dlouhým, zapleteným copánkem, který měl přehozený přes rameno dopředu, vypadal jak opravdová, roztomilá dívka.

 
Za pár měsíců už dokázal plynule mluvit  a za půl roku se dokonce naučil číst a učil se pomocí knížek, které jsem mu dal. Byly i víc jak třistastránkový ale on je za pár dní bez problémů přečetl. Jen se mě někdy zeptal, co jednotlivá slova znamenají. To už mu to učení šlo samo. Všemu porozumněl strašně rychle...

 

 
"Andy, taťka chce, abych s ním šel na obchůzku. Takže tu budeš muset zůstat sám. Zvládneš to?" zeptal jsem se ho.
"Jo, v pohodě.," povzvedl hlavu od knížky, "ale co ty? ty budeš v pořádku?"
"O mě se neboj. Jsem budoucí strážce a mojí povinností je chránit tě."
"Ale já jsem svým způsobem váš nepřítel..."
"Ale prd nepřítel. Podívej se na sebe. Vypadáš jako Nižší stupeň?" usmál jsem se a sedl si vedle něj, "otoč se, udělám ti copánek."
Otočil se ke mě zády, vzal jsem jeho hebké vlasy a začal plíst.
"Sepnul jsem ti to svoji stužkou, aby ses nebál."
Zase se otočil zpátky na mě a prudce mě objal, "budeš opatrnej, žejo?"
"Neboj," obětí jsem opětoval.
Už dávno jsem ho začal brát jako sobě rovného a ne jako Nižšího.
"Ricku!" hlas mého otce se rozlehl po celém domě.
"Už musím," pustil jsem ho a usmál se, "pokud se budeš bát, běž za mamkou, nebo si nech rožlý světlo."
"O mě se neboj, hlavně ty buď opatrný, jo?"
"Slibuju na čest strážce, kterej tě ochraňuje! a kdyby se mi přece jen něco stalo, tak se za svoje ego omlouvám," zasmál jsem se.
"Tohle není sranda!"
"Já vím, promiň, když mě to baví," zasmál jsem se, naposledy se na Andyho podíval a vyšel ze dveří.

 

 
Základna od nás nebyla daleko. Všechny domy strážců jsou blízko základny a v noci jsou hlídány. Hlavně náš dům, kvůli Andymu.
Do půli noci se nic nedělo ale asi ve tři ráno nám poplach oznámil invazi Nižších třetího stupně, v úseku patnáct. 
Já, táta a další Strážci jsme utíkali na určité místo. Byl jsem rád, že to nebylo v okolí našeho domu. Nejradši bych tam teď s Andym byl a chránil ho.
Nižší třetího stupně. Vypadalo to jako přeškvařená zombie, která měla takový hnusný, slizký klepeta místo ruk.
Všichni jsme se dali do boje. Tyhle bestie bylo sakra těžky zabít. Museli jste jim useknout jak hlavu, tak propíchnout srdce, aby definitivně zhebli a neposkládali se nějakým způsobem zas dohromady.
Bojoval jsem poprvé a proti živým... bylo to daleko horší než napodobeniny na cvičišti v základně. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do toho. Sice jsem nebyl tak mrštnej a obratnej, jako ti starší ale na to, že jsem bojoval poprvý, to bylo celkem slušný.
"Ricku! utíkej k našemu domu a braň ho!"
"Co se děje? oni zamířili k našemu domu? jdou si pro Andyho?" Andy byl ten první, který se mi s domovem spojil.
"Ne, ale kdyby náhodou. Tady je to na tebe moc složité. Běž na něco lehčího."
Přikývl jsem a rozběhl se ke stavení, které znám už odmalička.
Samozdřejmě jsem se bál i o mamku ale ten strach, jaký jsem měl o Andyho se ani nedal popsat.
Oddychl jsem si, když jsem viděl, že všechny žaluzie jsou zatažené. Nemuseli teď na mě hledět, jak bojuju.
Byl jsem tam sám. Úplně.
Nižší všeho druhu se snažili nahromadit k domu, nebo i do domu.
Vypadají sice odporně ale taky mají mozek. Museli vymyslet plán. Ti nejhorší u základny a ti střední si přišli pro svého druha. Bylo jich najednou tak moc. Bránil jsem náš dům jak nejvíc to šlo.
Druhý a první stupeň se chystal zaútočit jak na mě, tak na náš dům a vzít si můj poklad. 
...můj...
Musel jsem tu vydržet alespoň do té doby, než přijdou posily.
Jenže se mi to vůbec nedařilo. Kdyby tu bylo alespoň pět... jich tu bylo snad přes sto. I když jsem jich pár zabil, pořád přibývali další a další.
Zničehonic jsem ucítil silnou bolest na temeni hlavy a zatmnělo se mi před očima.
Už jsem slyšel jsen zděšené: "Ricku!" 

 

 
Uslyšel jsem hodně známý hlasy, ktery mě nutili otevřít oči. Šlo to asi tak těžce, jako přinutit lenochoda, aby za minutku slezl dolů a zase zpátky nahoru. Na konec, po pár neúspěšných pokusech jsem je přece jen otevřel.
Uviděl jsem rodiče... Ale ten, kterého jsem chtěl vidět nejvíc, tu nebyl.
"Kde... je Andy?"
"Nevíme. Zmizel beze slova."
"Cože?!" vykřikl jsem a sedl si na postel.
"Lež klidně. Musíš odpočívat," řekla mi mamka.
"Nemůžu, teď ne! je noc a Andy je někde venku úplně sám. Nemůžu ho tam jen tak nechat. To by si zachvilku tady poletoval jako dušička."
"Tak běž," ozval se táta a mamka se na něj zděšeně podívala, "v budoucnu z něj bude strážce, tak musí trénovat , kdy to bude možné. A ty buď rád, že máš tak tolerantní rodiče."
Chvilku jsem na něj civěl ale pak jsem se usmál a vyskočil z postele.
"Počkej chvilku," zastavil mě.
"No?"
"Tady," podával mi svůj meč, "a bez Andyho se nevracej, jasný?"
"Rozkaz, pane!" zasalutoval jsem a následně vyběhl z domu do té nebezpečné noci.
Na moc těch bestií jsem nenarazil a když jo, tak jen na první stupeň. Bylo mi hned jasny, že ti chytřejší budou tam, kde se schovává Andy.
Proto jsem taky jednoho Nižšího sledoval. Netrvalo to dloucho, když jsem uslyšel Andyho hlas. Zpíval nějakou písničku jazykem, kterymu jsem nerozumněl.
No a když jsem ho konečně uviděl, seděl na výklenku ve skále, do půlky těla vysvlečený a na hrudi měl nějaký znak, který zářil černou barvou. Čím dýl a intenzivněji zpíval, tím to zářilo víc a víc. 
Začal jsem na něj mávat mečem tak, aby mě ty obludy neviděly.
Postřehl mě. Viděl jsem, jak se usmál, i když pořád zpíval. Zamával mi a ukázal gestem, ať počkám.
Tak jsem stál a nic nedělal. Jen se koukal.
Zachvilku přidal na síle hlasu a všichni Nižší se začali kácet k zemi. Věděl jsem, co chce udělat. Chystal se zničit všechny Nižší pomocí toho, co má v sobě.
Najednou, zničehonic, mě zachvátila panika. Andy je přece taky Nižší. Nezmizí i on?
Rychle jsem se k němu rozběhl, snažil jsem se nekopnout do žádného Nižšího, což se mi podařilo, a šlplhal jsem na výklenek za ním.
Když jsem chtěl něco namítnout, zastavil mě prsteníčkem své pravé ruky, který mi přiložil k ústům. Zpíval dál a jeho hlas se rozlýhal po celé krajince. Než jsem se pořádně rozkoukal, Andy začal zářit barvou toho znaku. Celý byl pokrytý černotou.
Jeho zpěv definitivně utichl.
Znovu mě objal a přitiskl k sobě tak, abych nic neviděl. Zároveň mi přiložil ruce na uši, abych taky nic neslyšel. Nevěděl jsem, co Andy dál udělal, co se dělo. Jen to trvalo asi minutku, než mě pustil. Rozhlídl jsem se kolem. Obloha už nebyla zatažená těmi hroznými mraky, které byly spjaty s Nižšími a zářila nádhernými hvězdami, kterým vévodil měsíc v úplňku.
Nikde žádná známka po Nižším. 
Podíval jsem se znovu na Andyho, "tys to fakt dokázal!"
Ze samé radosti jsem ho objal, "myslel jsem, že zmizíš s nima. Bál jsem se o tebe! už nesmíš takhle odcházet bez jedinýho slova, jo?"
"Kdybych řekl, že někam jdu, nedovolili by mi to. Chtěl jsem je konečně zničit. Měl jsem o tebe strach, když tě tvůj táta přinesl domů v bezvědomí, tak jsem je chtěl za to prostě zničit.
Chtěl jsem je zničit už dřív, jenže nebyly vhodny podmínky. Abych nezmizel snimi, musel jsem splnit pár podmínek. Musel být úplněk. To je základ. Dál jsem je musel nesnášet, z celého srdce. Jsem jejich druh, takže to bylo riskantní. I když jsem si mohl namlouvat, že je nesnáším sebevíc, něco ve mě je mohlo mít pořád rádo. A poseldní podmínka, nesměl jsem to udělat pro sebe ale pro někoho jinýho. V mojim případě to musel být člověk.
Jelikož tě napadli, začal jsem je opravdu nenávidět z celého srdce a udělal jsem to pro tebe, takže proto jsem nezmizel."
"To je lepší proslov než z nějaký knížky," zamumlal jsem mu do trička.
"Myslíš?" zasmál se.
"Ne, já to vím!"
"Ricku...?"
"Hmm?"
"Chtěl bych ti dát pusu."
Zrudnul jsem a podíval se na něho, "k-kde jsi to vyhrabal?! tohle jsem tě ještě neučil!"
"Bylo to snad ve všech knížkách. Vždycky si dali nakonci pusu a přiběh šťastně končil."
"Jenže tohle není konec a-"
"Po celej ten příběh měli takový divný pocity a ty pocity odpovídají těm mým," přerušil mě.
"Tak fajn. Tak mi tu pusu dej. Zasloužíš si ji po tom, žes je všechny zničil."
"Jenže... v té knížce nebyly obrázky. Takže nevím, co mám dělat."
Zčervenal jsem ještě víc. Srdce mi tlouklo tak moc, že jsem se divil, že mi Andy ještě neřekl, ať si ho zklidním.

 
Teď jsem si to uvědomil. Od samyho začátku jsem ho měl rád. Ta jeho zranitelnost a nutkání ho ochránit. Ta snaha ho něco naučit... aby byl pořád u mě.
Mírně jsem se nahl a jemně ho chytl za temeno hlavy. Pak stačil velmi rychlý pohyb dopředu, než jsme se políbili.
"Příště musíš zavřít oči a víc pootevřít pusu," usmál jsem se.
"Tak jo."
Natáhl se ke mě a políbil mě znova. A tantokrát to udělal líp jak dobře. Byl to tak nádherný pocit.
"Teď už jsem člověk, když v sobě to prokletí nemám."
"Fakt?!" vykřikl jsem.
"Jo, fakt," usmál se, "půjdeme domů? musím dát pusu ještě tvojí mamce a taťkovi."
Už se chtěl zvednout ale já jsem ho zadržel a znova ho políbil.
"Ne, ne. Tohle budeš dělat jen semnou.
"Proč?"
"Protože se cítím úplně stejně jako ty, když jsem s tebou nebo s tebou mluvím. A rodiče to tak necítí. Říká se tomu láska."
"Aha, už to chápu!"

 

 
Doma jsme všem řekli, že Nižší už prakticky neexistují. Andy jim všechno povyprávěl a omluvil se za to, že bez řečí odešel.
Řekl jim všechno až na náš malý romának. Než stačil otevřít pusu, řekl jsem mu, že vztah kluk -kluk není moc přijatelný pro společnost a tak jsme se před rodičema chovali úplně normálně - na věčný objímání si už za ten půlrok zvykli.
Jen co jsme zapadli do pokoje, hned jem ho musel políbit. Nešlo to vydržet. Pořád jsem po jeho rtech toužil.
"Andy?"
"No?"
"V té skále na které jsi seděl, byla jeskyně, žejo?"
"Myslím že jo," odpověděl.
"Co kdyby jsme tam někdy zašli na šmušli, šmušli?" usmál jsem se přímo ďábelsky.
"Šmušli... šmušli?" zase zamrkal tak, jako když jsem na něj mluvil poprvé.
"Jo, šmušli, šmušli. Neboj, všechno ti vysvětlím a ukážu."
"Tak jo!"

 

 

 
BONUS:

 
O 3 roky později...

 
Ucítil jsem, jak se na mě jedna určitá osoba nalepila.
"Dnes ne. Zítra mám pohovor a vztávám brzo."
"To nevadí," ozval se, "máš přece budík."
"O budík nejde. Nikdy ráno nevztanu!"
I přes můj nesouhlas se vyhoupl nademě.
"Ricku..." zavsténal jsem, když mi kolenem přejel přes kalhoty... v určitém místě.
"No tak, Andy. Je mi zima," zašeptal mi do ucha, které následně skousl.
"Ahh... tak si něco obleč..."
"Ne~e!"
"Přestaň ti říkám! Nevstanu!"
"Mmm... tak tě probudim a dovezu tě tam," zamrmlal a už ze mě strhával veškeré oblečení, které jsem na sobě měl.
"Ahh... Ricku..." 

 
Další den ráno

 
"Neříkal jsi, že mě probudíš? teď budu muset hledat znova..."
"Promiň..." usmál se.
"Ale příště mě necháš být, žejo?"
"Emm... tobě se to... nelíbilo?" udělal na mě ty svoje psí očka.
Objal jsem ho a políbil, "to víš že jo, ale když mám mít pohovor na práci, kterou se snažím už půl roku najít, musíš mě prostě nechat."
"Tak já se zkusím ovládat," usmál se.
"Když už teď nikam nemusím... nechceš si dát ranní kolo?"
"Ranní kolo? to je dobrej název," zasmál se a políbil mě.
Pak už asi víte, co následovalo...

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář