Jdi na obsah Jdi na menu

Yume ni (akuma) koibito 1. díl

10. 3. 2014

 Dnes opět a zas!

Ten sen mě jednou zničí! Nejen, že jsem kvůli němu málem zaspal, ale taky mi pěkně motá hlavu a mě se to ani trochu nelíbí.
Nezdá se mi sice pokaždé, ale když už, tak to teda stojí za to!
Ještě s naštvanou náladou jsem rychle vyběhl z domu, abych stihnul autobus. Nasnídat jsem se nestihl, ale cestou si kdyžtak něco koupím.
Tyhle sny jsou zvláštní. Vůbec to ani sny nepřipomíná, spíš, jak kdybych se objevil někde jinde a pokračoval v bdělém stavu tam. Začal jsem je mít asi před měsícem. Napřed jsem se objevoval v různých hezkých částech Země, jako jsou lesy, louky nebo u vodopádů, a potom to byly místnosti a co víc, nebyl jsem tam sám. Byl tam se mnou ještě jeden mladík. Přes to, že mu mohlo být kolem dvaceti pěti, byl menší, než já. Nejdříve jsme jen tak seděli, každej z nás na jiném konci pokoje, nescopni říct ani půl slova, ale v posledních snech jsme se začali bavit.
A jelikož tam neplyne čas tak, jak u nás, vždycky se to sakra protáhne a já zaspávám!

Autobus stíhám tak tak. Teď ještě vydržet tu krutou půl hodinu bez jídla. Po vystoupení logicky ještě rychle zaběhnu do nedaleké večerky alespoň pro rohlík a pak hurá do školy! … ironicky myšleno, samozřejmě.
Ve třídě se setkávám s kamarády, vesele se dáváme do řeči, i když je dávno po zvonění. Kdo by taky v dnešní době dával pozor, že? Považuji školu už hodně dlouhou dobu za naprosto zbytečnou věc, kde se učí jen kraviny, které nikdy v životě nebudeme potřebovat. I s tímhle přesvědčením se narychlo učím, jen když jde do tuhého - tím chápejte písemku.
Má mysl ale stějně pořád utíká za tím záhadným mužem, kterého neustále potkávám. Chápejte, je to sen, můžu si tam dělat co chci, takže někdy tam i lítám, procházím zdmi, měním celé scénárie... a s ním se někdy i hádáme o tom, jaký náš pokoj bude mít barvu. Někdy to dopadá tak, že jeho půlka je podle jeho barvy a ta moje podle mé. Někdy ty dvě barvy namixujeme dohromady... musím se nad tou představou zasmát. Vždyť i v tom snu se smějeme!
Cítím se tam tak svobodně, že se mnohdy ani nechci probudit.
Zazvoní a to mě vtáhle znovu do reality.
"Shuusuke!" zavolal na mě někdo.
"Hm?" otočil jsem se na něj, byl to někdo z prváku.
"Mika z 1.B se s tebou chce setkat. Čeká na dvorku."
Otráveně jsem se poškrábal na zátylku, ignoroval udivené a chichotající se spolužáky a vstal. Zamířil jsem k onu neznáménu.
"Jak vypadá?" klučík byl asi o hlavu menší, než já. Trochu se začervenal, když jsem na něj tak znenadání promluvil.
"Cožeto?"
"Nikdy jsem se o prváky nezajímal, takže nikoho z vás neznám, tím pádem nevím, jak vypadá."
"Aa! Jo tohle," nervózně se zasmál, "má mikádo, dnes červenou čelenku s mašlí, tak bys ji měl poznat."
"Díky."
Vím úplně přesně, co tahle Mika ode mě chce a já momentálně nemám náladu na holky, ale když už mě pozvala, tak za ní půjdu.
Pomalu se loudám chodbou školy, je velmi prostorná a dobře prosvětlená, sluníčko hezky hřeje přes zavřená okna, je to velmi příjemný pocit. Přemýšlím, že se asi z příští hodiny uliju...
Pomalu sestupuju schody a mířím na dvorek. Už z dálky vidím, jak na jedné z laviček sedí drobná dívka s červenou čelenkou, to bude určitě ona.
Když mě spatří, vstane a nervózně se rozcupitá ke mně.
"Copak po mě chceš?" zeptám se přímo. Následují pohledy někam do povzdálí mimo mě, nervózní přešlapování a neustálé "Eemm... eettooo..." než se konečně rozhoupe ke smysluplnému vyznání. Šetrně ji odmítnu... a tím to celé končí. Jsem na to už vlastně zvyklý. Vždycky se o mě dívky hodně zajímaly, možná to bude tím, že jsem míšenec a mám blond vlasy a cizinecké rysy v obličeji... a to jim dodává takovej badass pocit, ale většinou jsou to typy holek, které já zrovna moc nemusím. Hrdě se za to nazývám "jeden z těch normálních", když nejdu do postele s každou, která se mi vyzná, jak to umí třeba moji spolužáci.
Mířím zpět a loudám se ještě víc, než jak jsem šel ven. Už je dávno po zvonění. Asi půjdu na střechu se prospat...

Objevuji se ve známém prostoru. Sám se tomu divím, protože se mi nikdy nestalo, abych "vycestoval" hned po sobě v jeden den.
Je to jeden z pokojů, co jsme navrhli, ale jsem tu sám. Napřed jsem trochu naštvaný a z části i zklamaný, když tam není. Pak si ale uvědomím, co když je to člověk, jako já, který takhle hezky cestuje ve snech a se mnou se náhodou setkal?
Je logický, že teď asi spát nebude...
Mno, aspoň mám teď možnost nastrojit si to tu podle svýho! Téhle myšlence jsem se zasmál a dal se do díla.
Párkrát jsem si zalítal, prošel jsem si zdmi, abych viděl, kde to vlastně jsem tentokrát a změnil barvu zdí, přidal pár obrázků, nový nábytek a pár ozdůbek navíc. Jsem zvědavý, co na to řekne, až sem přijde. Celkem se na to těším, bude aspoň sranda.
Najednou, jako na zavolanou, ucítím jeho přítomnost.
S šibalským úšklibkem se na něj otočím: "Nemáš být náhodou v práci místo toho, abys spal?"
"Nějaká úcta ke starším není?" odpověděl a rozhlídl se po pokoji, "jsem nemocnej."
Mno... nezněl moc nadšeně...
"Cos to tady zase udělal?" pronesl se smíchem.
"Myslel jsem si, že nepřijdeš, tak jsem si tu dělal, co jsem chtěl," odpověděl jsem, "přeci jen, byl to můj sen, že?"
"Jo, byl," usmál se.
Potom se z ničeho nic změnila barva stěn. Je mi jasný, že to udělal on. Hned jsem na něj vyjel, cože to jako dělá, ale on se jen zasmál. Pak jsme se, jako obvykle, začali honit tím způsobem, že jsme procházeli zdmi a lítali jsme, prostě jsme vypadali jak nějaký duo idiotských kamarádů... ale byla to sranda, tolik srandy jsem si už dlouho s nikým neužil.
Skončili jsme až když jsme byli oba úplně vyčerpaní. Sedli jsem si na zem, opřeli se o sebe a koukali po pokoji. Hrál různými barvami, od pastelových a křiklavých po fosforové. Bylo to jak v malířském studiu, ve kterém se opravdu někdo vyřádil. Zasmál jsem se tomu.
Teď mě vlastně trklo, že jsme se ani nepředstavili, už jsme se takhle viděli hodněkrát... ale nikdy jsme neměli potřebu říct si svá jména.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se.
Otočí a zadívá se na mě, po chvilce se usměje a odpoví: "Sano Fuyutsuki."
"Shuusuke Tachibana."
Hleděli jsme na sebe, jako bychom se viděli poprvé. Pak jsme se zničeho nic přiblížili a políbili. Ani mě to nepřekvapilo, což mě překvapilo ze všeho nejvíc. Bylo to, jako bychom tyhle věci dělali pořád. Úplně jsme se do toho ponořili. Zaryl jsem své prsty do jeho sametově hebkých havraních vlasů, které mu sahaly konci krku a tenhle naplňující pocit jsem si vyloženě užíval.
Nikdo z nás nic neříkal a polibky se pořád a pořád prohlubovali. Sundal jsem mu brýle a až tehdy jsem si uvědomil, že na sobě už vlastně nic nemáme. Fuyutsuki mi svíral penis a jemně jej třel. Všechno bylo tak narychlo, že jsem si to ani pořádně neuvědomoval. Jako by se mé tělo hýbalo samo od sebe a vědomí selhávalo.
Na oplátku jsem zas já třel svým stehnem o jeho penis, oba jsme sténali, někdy se na sebe koukli a zase políbili.
Jenže když už jsem chtěl do něho vejít... vzbudil jsem se.
Koukal jsem na krásnou modrou oblohu plnou obláčků... ale koukal jsem se na ně víc jak otřeseně. Nemohl jsem uvěřit, co se teď dělo. Já... s nějakým neznámým chlapem... a...
Prudce jsem vstal. Chtěl jsem jít zpět do třídy, v tom mě ale zastudilo něco studeného mezi nohama. Dal jsem nešťastně hlavu do dlaní a sedl si do podřepu. Nemohl jsem tomu uvěřit, tomu, co se stalo a tomu, proč jsem se rozhodl v tom vůbec pokračovat. Hlavou se mi míhalo strašně moc podobných myšlenek.
Chvíli jsem ještě takhle zaraženě seděl, než jsem vyrazil do šatny, abych si převlékl kalhoty.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář