Melodie lásky 2/2
17. 3. 2011
Ian mi opravdu moc pomohl. Byl to skvělej kamarád. Jeremy byl sice taky fajn, ale Ian se mi zamlouval víc. Navíc, dal mi i svoje obrázky, podle kterých se můžu učit. Uměl skvěle kreslit.
Mířil jsem domů. Tou chemii jsme se zabývali fakt dlouho, protože já na tohle nemám mozek. Už se pomalu stmívalo.
Když jsem přišel domů, začal se mě taťka vyptávat, jaky to bylo, proč mám na sobě jiny tričko a podobně. Já mu to všechno vysvětlil a zase jsem mířil do svého pokoje. Nachystal jsem si učení na příští den a pak se pustil do trénování. Chtěl jsem umět kreslit postavy...
V noci mě probudila jakási rána, kterou jsem ovšem nevnímal. Mohli to být sousedi nebo někdo venku. Když ale ke mě přiletěl táta, byl jsem si jistý, že se něco stalo. I tak jsem to ale nebral moc vážně.
"Co se stalo?" zeptal jsem se rozespale.
"Někdo nám oknem prohodil hořící flašku, když jsem do obýváku došel, už hořel úplně celej a teď se to šíří k tobě, tak pohni!" vykřikl.
Cože? hořelo? a u nás? Opravdu jsem rychle vystartoval a něco na sebe nasoukal místo pyžama. Bydleli jsme v přízemí, takže jsem otevřel okno a začal z něj házet nějké potřebné a důležíté věci, jako je mobil, pár knížek, samozdřejmě školní taška a potřeby ale taky pár papírů a sešitů, tužky a gumy. Všechno dopadlo na hebký, travnatý koberec.
Když už jsem byl u vchodu, vzpomněl jsem si na důležitou věc, kterou jsem zapomněl vyhodit z okna s ostatními věcmi. Ianův blok s kresbami.
Nevím proč jsem se tak vylekal, že shoří, když mi Ian mohl namalovat nové ale já se pro něj přesto vrátil. Přes to, že na mě táta volal ať se vrátím. Samozdřejmě, že volal hasiče hned, jak to zjistil ale i tak by se ten sešit mohl poškodit tou pěnou nebo čím to hasí.
Můj pokoj už byl pod silamy plamenů taky. Rychle jsem popadl sešit, který klidně ležel na mém stole a rychle ho vyhodil z okna, které jsem hned poté zavřel.
Rychle jsem z bytu vyběhl a zamířil pod to okno, kam jsem všechny věci naházel. Rychle jsem je odtlčil stranou a pokusil si všechno narvat do batohu. Všechno se tam nevlezlo, tak jsem musel něco vzít do ruky.
"Nechceš přespat u toho svého kamaráda?" zeptal se mě táta.
"A co ty?"
"O mě se neboj, nějak to zařídím."
Já jsem vylovil z batohu tužku a papír a nakreslil mu mapu k Ianově domu, "přijď potom tam."
Jen přikývl a já se váhavě vydal k Ianovi. Nechtěl jsem ho v takové hodině otravovat, ale co jsem měl dělat. Náš byt shořel a my jsme něměli kde bydlet. K Ianovi to bylo blízko tak jsem tam byl asi za čtvrt hodiny.
Zazvonil jsem. Chvíli trvalo, než Ian otevřel a já se mu ani nedivím. Bylo půl čtvrté ráno.
"Julliane, co se..." zasekl se, jen když mě uviděl a i ucítil. Vím, že jsem byl příšerně cítit ohněm.
"Omlouvám se, ale náš byt shořel. Nemohl bych přespat u tebe?" zeptal jsem se.
Ian nic neříkal a rychle mi uvolnil cestu dovnitř. S těžkou taškou a věcmi v rukách jsem vyšel schody nahoru do jeho pokoje. Když tam zamnou přišel, začal se vyptávat co se stalo. Ovšem, zarazil se, když viděl, jak pevně v ruce svírám právě jeho blok.
Všechno jsem mu povyprávěl a nakonec jsem se zeptal, jestli bych se nemohl osprchovat. Ian mi ještě půjčil nějaké oblečení.
* * *
Ráno, když jsme šli do školy, byl Jullian strešně skleslej. Nedivím se mu ale to dělalo skleslého i mě. V tuhle chvíli bych ho nějradši nějak utěšil, objal nebo...políbil. Ale nemůžu... Večer mi ještě řekl, že příjde jeho táta a taky se hrozně omlouval, že otravuje. Jenže mě nebude otravovat asi nikdy. Svým rodičům jsem samozdřejmě vysvětlil celou situaci a oni povolili.
Máme doma víc pokojů takže Jullianovi jsem přenechal jeden, který byl prázdný. Jenže on mě stejně poprosil, jestli bych s ním nemohl zůstat, alespoň něž usne. Já byl šťastný tak jsem hned souhlasil. Jenže v tom pokoji byla jen jedna postal...takže jsem musel nějak ovládnout své pokušení, i když Jullian už spal.
Ráno, když si vklidu vybalil své všechny věci, našel v tašce, úplně dole červenou stužku. Říkal, že je to po mamince ale že mu na nic není. Tak mi ji věnoval a já si s ní hned sepnul vlasy do culíku.
Když už jsme byli ve třídě, jen seděl a nic nedělal, bylo mi ho líto. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale nevěděl jsem jak...
* * *
Cítím se mizerně. Jdu si opláchnout na wc obličej, ať se trochu proberu. Jenže když chci otevřít dveře, uslyším něčí hlasy. Proto nenápadně poslouchám. Poznám, že jsou to hlasy kluků z naší třídy. Právě těch, kteří mi do oka moc nepadli.
"Nekecáš?"
"Ne, opravdu jsem je viděl."
"To jako vycházeli spolu z jeho domu?"
"Jo."
"Takže, že by si našel přítele."
'Našel? přítele? to mluví o nějakým klukovi?' problesklo mi hlavou.
"No jo, Ian to má těžký když je na kluky."
Dál už jsem neposlouchal. Vytřeštil jsem oči a pomalu couval, dokud jsem nenarazil na zeď. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem teď slyšel. Navíc všichni si teď myslí...že já a Ian... Tohle není možný.
Pomalu jsem se loudal zpátky do třídy a na Iana se ani jednou za den nepodíval.
Když jsme šli domů, respektive k němu domů, nepromluvil jsem ani slovo. Někdy jsem ho jen odsekl slovy, "nech mě být."
Když mě ale začal otravovat hodně, zastavil jsem se a naštvaně jsem se na něj otočil, "plánoval jsi to od začátku?'"
"Co tím myslíš?" zeptal se.
"Svý problémy máš vědět sám," odsekl jsem.
Asi poznal, na co tím narážím a tak se zeptal: "Jak to víš?"
"Někoho jsem slyšel. Navíc, teď si celá třída myslí, že jsme spolu! Proč jsi mi to sakra neřekl dřív?!" zakřičel jsem.
Když se na mě jen díval a nic neříkal, zase jsem se otočil a mířil tam, kde momentálně musím bydlet.
* * *
Uplynul zhruba týden a Jullian semnou nepromluvil ani slovo. Od té doby co jsme se pohádali, semnou nepromluvil.
Šel jsem kolem jeho pokoje do svého. Nedalo mi to. Trápilo mě to, protože za ten týden jsem si uvědomil, že ho mám opravdu rád. A copak můžu za to, že jsem se narodil takhle? Musel jsem s tím něco udělat. Tak jsem zaklepal na dveře a řekl, že jdu dovnitř. Nic se neozývalo, tak jsem vešel.
"Co chceš?" zeptal se chladně. Poprvé za ten čas jsem viděl co myslel tím, 'choval jsem se ke každému chladně'.
"Chtěl bych ti říct", nadechl jsem se, "že jsem...že jsem se do tebe zamiloval na první pohed a šíleně mě trápí, když mě takhle ignoruješ."
"A co já s tím?" probodl mě vražedným pohledem.
"Něco mi splň a já ti už dám pokoj," řekl jsem i když jsem svíral ruce v pěsti.
"Co?"
"Polib mě."
Vytřeštil na mě oči a já pořád stál jen tak opřený o dveře.
Nakonec, asi po dvou minutách, opravdu vstal a mířil ke mě. Stoupl si předemě a zadíval se mi do očí.
Já už se nemohl udržet a prudce jsem ho políbil. Byl to asi jeho první polibek, proto jsem to sice udělal dlouze ale bez jazyka.
Když jsme se od sebe odlepili, řekl jsem suše, "díky", a odešel z jeho pokoje. Políbil mě a já mu zato slíbil, že mu dám pokoj. To jsem se taky hodlal splnit...
* * *
Ian plní to, co mi slíbil. A opravdu dobře. Ani se na mě nekoukl, ani jednou za dva dny od toho polibku. Nevím proč, ale lezlo mi to hlavou. První den to nebylo nic, byl jsem rád, že semnou přestal mluvit nebo cokoliv jiného. Ale další den...něco semnou bylo a já si vzpomněl na ten polibek. Vzpomněl jsem si na ty pocity...které byly překvapivě příjemné na to, že mi dal pusu kluk. Ale to nebylo všechno. Začal mi chybět Ianův úsměv, jeho smích i hlas. Jeho pohledy a slova plná utěšení.
Jediný v domě, s kým jsem prohodil pár slov, byl můj táta, který nedávno přišel i s nějakým zachráněným oblečením.
Začal jsem se cítit mizerně i v tomhle. Ian mi půjčil oblečení. Jedno jsem mu zničil a to druhé mám teď na sobě. Pomohl mi ve škole i s chemií. Snažil se mě sesnámit i s Jeremym, který se teď ke mě ani nepřiblíží. Ian nemůže za to, jak se narodil a já ho hned tak odsoudil. Udělal toho pro mě strašně moc a já mu udělal tohle.
Navíc se mi i omlouval, že semnou nechtěl nikdy nic zkusit. Jenže mi došlo, že jediný kdo by se měl omluvit jsem tu já.
Jenže on mě ignoruje. I když se mu něco snažím říct, on odejde nebo se začně bavit s někým jiným. Když jdu za ním do pokoje, dá si sluchátka a neslyší mě.
Takže to teď zkusím jiným, i když trochu holčičím způsobem. Napíšu mu dopis, ve kterém se mu omluvím jak jen to půjde.
Když je hotový, jdu k jeho dveřím a dopis podstrčím tou škvírou, která je pod dveřmi. Půjdu k sobě a počkám, jak bude reagovat.
* * *
Dopisu jsem si všiml hned, jak mi prolezl dveřmi. Věděl jsem, že je od Julliana. Rodiče by mě zavolali dolů a tenhle nebyl ani v obálce. Vypadalo to, že to moje ignorování začalo zabírat. Když jsem se začetl do dopisu, byla tam spousta omluvných slov. Omlouval se opravdu moc. Bylo poznat, že je mu to líto. Tak jsem se, i s dopisem sebral k němu. Teď, když jsem věděl, že s ním zase můžu normálně mluvit.
Zaklepal jsem. Podle toho, jak tam začal dupat, jak rychle otevřel dveře a v jaké byl přitom pozici, opravdu spěchal, aby mi otevřel.
Podíval se mi na ruku, ve které jsem svíral dopis, "takže jsi ho četl?"
V jeho hlase byl znát smutek. Sice to byly jen dva dny ale už mě nebavilo ho nechávat trpět, "můžu dál?"
"Je to přece tvůj dům," zasmál se a uvolnil mi cestu. Tentokrát jsem šel k oknu a podíval se z něj.
"Ta stužka, nesundal jsem ji od doby, cos mi ji dal, všiml sis?" zeptal jsem se, s mírným úsměvem na tváři.
"Omlouvám se Iane."
"Chceš mi říct všechno, co bylo v tom dopise, znovu?" zeptal jsem se a otočil se na něj.
Díval se na mě zmateně a vystrašeně. Asi poznal, že nemá cenu se opakovat.
"Proč mi radši neřekneš, co je teď nejvíc podstatné?" pomalu jsem šel k němu. Poznal jsem, že má slzy na krajíčku.
Když mu jedna stekla, něžně jsem ji utřel a podíval se mu hluboko do očí.
Ani jsem to nepostřehl ale v momentě sekundy mě objal a rozplakal se ještě víc, "promiň, promiň mi to, Iane...já...mám tě rád. Taky tě mám rád! promiň že jsem si to neuvědomil dřív..."
Obětí jsem mu opětoval. Věděl jsem, že když ho políbím a chvilku ho budu ignorovat tak jak si přál, zabere to. Měl jsem to vymyšlené už od začátku.
Trochu jsem ho od sebe odtáhl ale z obětí nepouštěl, akorát jsem mu jednou rukou, s úsměvem, utřel z každého oka slzy.
"Ani to nebolelo, žejo?" usmál jsem se. Taky se na mě mírně usmál.
Poté jsem se k němu nahnul a on se trochu natáhnul. Zase jsme se políbili. Tentokrát ne z povinnosti nebo přání a slibu toho druhého, ale z lásky.
Zkusil jsem zapojit i jazyk, jestli to vyjde. Překvapivě ano. Každý můj polibek příjmal a oplacel. Byl jsem tak šťastný, že by mi to asi nikdo neuvěřil.
"Už nikdy se takhle nepohádáme, žejo?" zeptal se mě, když bylo po polibku. Jeho hlava spočinula na mé hrudi a nevypadalo to, e se mě pustí jen tak. Svíral mě, jako bych mu měl každou chvíli utýct někam pryč.
"Neboj. Už nikdy, slibuju."
"A co uděláme s děckama ve třídě?"
"Necháme je tak. Ať si myslí co chcou..."
"Mohl bych tu bydlet, i když už náš byt bude spravenej?"
"Myslím, že bych tě domů ani nepustil..."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
