Ochotně jsem šel. Z tohoto místa nejsem dvakrát nadšený. Hned vedle našeho nového domu je hřbitov. Jo, kdyby byl malej, tak aspoň pět hrobů...ne, on je obrovskej, je v něm asi sto hrobů, jestli ne víc. Snažil jsem se rodiče přemluvit ale oni ne...jen mi řekli, že to nahradí příroda a když nebudu chtít, nemám se na ten hřbitov dívat. Pokoj mám totiž taky hned nad hřbitovem takže tam mám i okno. Snad si na to zvyknu.

"Vezmu si svoje věci do pokoje. Vaše věci si vemte vy." řekl jsem znuděně. Pořád jsem byl na ně naštvaný, takže jsem jim odmítl pomoct. Kdo by taky chtěl pokoj s výhledem na rozlehlý hřbitov? Vzal jsem si svoji krabuci s věcmi. Byli to jen poslední maličkosti, jinak nábytek, postele atd..., už jsme tam měli. Vyšel jsem schody nahoru a mrskl krabici na zem, nehledě na to, co tam bylo. Naštvaně jsem si lehl na svou postel. Musím to tu vydržet aspoň rok než se budu moct odstěhovat. Ať si rodiče v tomhle zapadákově s mrtvolama hrajou třeba šachy! Vstal jsem a hrábl do krabice. Vytáhl jsem z ní i ty věci, které jsem neviděl snad sto let ale měl jsem na ně dobré vzpomínky...tak jsem si je vystavil na stůl. Nejdůležitější složkou byla Mp3. Bez hudby já nežiju! chtěl jsem se kdysi stát zpěvákem, mám celkem dobrý hlas, teda to mi říkají ostatní ale já přesto šel na žurnalistiku. Je to na mě divný, já vím. Nikdo mě nepochopil. Myslím, že mě nepochopí ani teď...nemám tu žádné přátele a tak to zůstane. V téhle vesnici jsou stejně jen starouši takže je tu nemožné si najít kamaráda nebo holku.

'Tady brzo zcvoknu. Se všema těma mrtvolama.' řekl jsem si. Vybalil jsem si zbývající věci, vyzdobil a trochu ten pokoj skrášlil. Ihned sem si musel zapnout počítač, protože potřebuju udělat nějakou práci do školy. Ještě jsem ani nezačal...kvůli tomu pitomýmu stěhování...ale aspoň mám školu teď blíž.

 

 

Je večer. Práce musí být hotová do zítřka...vlastně už je noc...přesněji půl druhé (poznámka autora: takhle obvykle chodim spat taky xD) a já to nemám ještě dodělaný. Už jsem mrtvej...zítra vstávat o půl šestý a já ještě nemám dokončenou práci, na kterou jsme měli týden...ach jo...jsem beznadějnej případ.

Už mi klesají víčka, cítím, že už je dlouho neudržím otevřené. I hlava mi těžkne...nevydržím to, usnu...

Probudí mě až jemné hlazení po hlavě.

"Mami, nech mě já pracuju..." řeknu rozespale. Ale nikdo se neozývá. Podle velikosti ruky poznám, že to není máma.

"Tati? kdy si mě naposled takhle hladil?" zeptám se rozmrzele a otočím se. Po té vytřeštím oči. Není to ani máma, ani táta...byl to kluk. Kluk v mým věku. Měl podobné vlasy jak já, akorát je měl blonďaté.

"C-Co tady děláš?" zeptal jsem se ho. On se jen usmál.

"Jak ses sem dostal?" zkusil jsem to znovu. Pořád se jen usmíval a stál na jednom místě. Musel jsem si ho prohlédnout...ne...on nestál...vznášel se.

"TY JSI DUCH???!!!" vykřikl jsem na celej barák. Přišel ke mě a přiložil mi ukazováček k puse, asi abych byl zticha.

"Fajn, fajn, jsem ticho. Jen mi řekni co tu chceš..." řekl jsem značně potihu.

"Tebe." řekl mi klidně do obličeje. Byl pořád blízko mě, jak mi přiložil prst k puse a tak jsem se trochu začervenal.

"J-jak mě?"

"Potřebuju pomoc. Víš, já nejsem ještě úplně mrtvý." řekl mi.

"Jsi duch, jak nemůžeš být mrtvý?" řekl jsem ironicky.

"Zatím nejsem mrtvý..." řekl a otočil se.

"Počkej! jak to myslíš?"

"Já nevím...nevím co se semnou stalo! prostě jsem se jednou probudil a byl jsem duch." řekl smutně. Opravdu se mi po jeho slovech sevřelo srdce.

"A co mám teda udělat?"

"Najdi do úplňku nějaký způsob, jak mě zachránit, jinak se fakt stanu duch." řekl.

"Úplněk? ten je ale už za týden!" vykřikl jsem.

"Prosím." řekl a smutně se na mě podíval.

"Já přece neřekl že ne." řekl jsem ironicky.

"Děkuju." Jeho tváře se ihned rozšířili zase do toho pěkného úsměvu, co na mě házel hned zezačátku a jeho oči se ihned zatřpytili.

"Počkej!" vykřikl jsem. Vylovil jsem zpoza stolu krabici ještě z nějakými věcmi, které jsem nepotřeboval...vylovil jsem malou tabuklu a smazávací fixku.

"Vidíš tohle?" zeptal jsem se a ukázal na tablku, kterou jsem pověsil.

"Taky máš fixku a přes den mi tam piš. Ať vím, že jsi tady." řekl jsem. Usmál se na mě a fixku si vzal. Už pomalu začal mizet.

"Počkej!" vykřikl jsem. Zasekl se s tím zmizením a zůstala mu jen hlava a i ta už nebyla tak výrazná.

"Jak se jměnuješ?"

"Maxarel." řekl a usmál se pak zmizel.

Šel jsem si lehnout...vždyť jsem mluvil z duchem...tohle není možný. A ještě mu budu pomáhat...no co mě to potkalo...takhle to dopadne, když se nastěhujete do domu vedle hřbitova. Jenže z nějakého důvodu jsem mu fakt chtěl pomoct. Opravdu mě ho bylo líto. Kašlal jsem teď na školu, kašlal jsem na všechno...to, co pro mě bylo momentálně důležité...byla záchrana Maxarela...

Ráno jsem se probudil v jedenáct. Vím, že rodiče už doma dávno nebyli...asi ani nespozorovali, že nejdu do školy.

"Jsi tu?" Zeptal jsem se do prázdného pokoje. Potom jsem uslyšel škrábat fixku po tabulce: 'Ano, díval jsem se, jak spíš...'

"Aha...ehm...díky." řekl jsem trochu zaraženě.

"Jdu se osprchovat, najíst se a můžeme vyrazit do města." řekl jsem mu.

"Abyjsme se podívali, co je to tvoje prokletí zač, ne?" zasmál jsem se.

'Takže jsme přátelé?' zeptal se.

"Sice je to trochu divný ale jo."

"To je fajn." uslyšel jsem najednou jeho hlas.

"Slyším tě!" vykřikl jsem a i když jsem o tom něvěděl, usmál jsem se.

"To jak fakt?" zeptal se. Poznal jsem, že se taky zasmál.

"Jo, ale teď mě nech se probrat jinak do toho města nikdy nevyrazíme." zasmál jsem se. Vylezl jsem z postele a zamířil do koupelny. Pustil jsem na sebe horkou vodu a důkladně se osprchoval. Nemohl jsem vyhnat Maxovu tvář z hlavy...sice jsem teď slyšel jen jeho hlas ale představoval jsem si i tu tvář.

Po sprše jsem se nasnídal, oblékl a mohli jsme vyrazit.

"Můžu ti říkat Maxi?" zeptal jsem se.

"Ehm...jo jasně." zasmál se.

"tak jo, půjdem na autobus. Ve městě budeme za půl hoďky." řekl jsem

"Jasně." potvrdil.

Tak jsme jeli do města. Cestou tam jsem musel dáfvat pozor, aby Maxe někdo nezasedl, protože seděl vedle mě a nikdo ho nemohl vidět ani slyšet. Takže jsem tam musel být za největšího burana když jsem řekl, že je tu obsazeno a  přitom tam 'nikdo' neseděl.

"Promiň za tolik potíží." omlouval se. Snad celou cestu k nejbižší knihovně.

"Ale neomlouvej se už, jsme kámoši ne? ti si musí pomáhat." zasmál jsem se. Nevím co udělal, neviděl jsem ho, takže nevím jak zareagoval.

Vešli jsme do knihovny, zašel jsem k recepci.

"Promiňte, kde jsou tady knihy o duších a nějakých kledbách?" zeptal jsem se. Zkoumavě se na mě podívala.

"Vlevo, úplně vzadu." řekla.

"Děkuju." poděkoval jsem a oba jsme šli tam, kam nám poradila.

Prošmejdili jsme snad všechny knihy co tam byli ale nikde nebylo, jak se kletba ruší. Zjistili jsme jen, že to udělal nějaký člověk, který chtěl Maxovi ublížit, kvůli tomu že nebyl vůbec citlivej...nebo co...nějaká poučka taková to byla. Ale nikde nebylo, jak se to ruší.

 

A takhle to bylo pořád. Pomalu se blížil konec týdne a sním úplněk. S Maxem jsme se bavili čím dál tím víc. Šíleně jsem se těšil na noci, kdy budu zase moct spatřit jeho tvář. Stali se z nás nerozluční přátelé. Do školy jsem však nešel ani jednou. Každý den jsme pečlivě obcházeli každou knihovnu, každé knihkupectví co jsme našli, ale všude byla jen ta samá poučka. Nikde ani slovo o tom jak se to ruší.

"Zítra je úplněk." řekl jsem mu. Začínalo se stmívat.

"Dělal jsi, co jsi mohl. Děkuju ti za to." řekl a usmál se. Už jsem ho trochu viděl.

"Ne! já tě chci zachránit! nechci abys potom zmizel navždy." řekl jsem a smutně se podíval do země.

"To nevadí." řekl s úsměvem na rtech. Ohnal jsem se po něm. Avšak moje ruka jím jen proletěla. Vyděšeně jsem se na něj podíval. Pak už jsem to nemohl vydržet a začal jsem se malinko třást. Cítil jsem, jak mi po tváři stíkají horké slzy.

"Co se děje!"

"Nic...jen si neumím představit, že už tě nikdy neuvidím." řekl jsem a rozbrečel jsem se ještě víc.

"Promiň." řekl a já jen zakroutil hlavou na znamení, že mi to nevadí. On mě ale chytl za obličej a políbil mě. Vyděšeně jsem se na něho podíval. Viděl jsem jeho obličej tak jasně. Pomalu jsem oči zavřel a polibky s užíval. Chtěl jsem ho obejmout ale mé ruce se dotkly mě. Vyděšeně jsem vytřeštil oči a posunul se stranou.

"Co se děje?" zeptal se mě. Já brečel jak nikdy...zamiloval jsem se do ducha...jak se někdo může proboha zamilovat do ducha.

"Ty...ty se mě dotýkáš...já tvoje dotyky cítím...ale já...nemůžu! Nemůžu se tě dotknout...přivonět si k tobě, obejmout ně...nic! Prostě nic!" zakřičel jsem a ještě víc jsem se rozbrečel. Max mě objal a znovui políbil. Seděli jsme na posteli a on do mě strčil tak, že mě povalil.

"Co chceš dělat?"

"Dotýkat se tě..." zašeptal a políbil mě znovu. Polibky jsem příjmal. Všechny a s chutí. Potom zajel rukama pod tričko. byly studené jak led, tak jsem sebou někdy škubnul ale zůstal jsem. Pak jsem si prudce sedl.

"Já...já nemůžu..." řekl jsem a začal zase brečet...už toho na mě bylo moc... Max jen seděl a upíral na mě své oči.

"Pochop to...já...já se do těbe asi...asi fakt zamiloval a...no...ty jsi z části duch...zachvilku mi umřeš a já nevim co mám dělat...zamilovat se do polovičního ducha, ani se tě tak nemůžu dotýkat, nic a pak s tebou...no, pak zmizneš a co já tady budu sám dělat?!" už jsem nemohl, mlel jsem páty pres deváty a pořád u toho brečel.

"Bude to v pohodě." řekl mi a znovu mě políbil. Dokonale mě utěšoval a to jsem potřeboval.

Pak jsme v tom pokračovali zase...co je na tom, že je to napůl duch. Miluju ho a aspoň naposledy...ho chci cítit...

Když už jsem na sobě neměl tručko, začal mě líbat na uchu. Přitom si pravé koleno (klečel nademnou) posunul dopředu a dokonale mi tak dráždil...ehm...intimní partie. Prudce ale přitom slastně jsem vykřikl. byl neskutečně jemný a pečlivý. Políbil mi snad každičký kousek těla...teda...ke spodní čásni jsme se ještě nedostali.

Musel to mít těžké, protože musel pomalu vyslíkat mě i sebe. Ale zvládal to, Zachvilku jsme byli oba nazí.

Bylo mi trapně. Tak strašně trapně!

"Ma...maxi!" vydechl jsem potichu. Uvědomoval jsem si, že rodiče dole spí, tak jsem se snažil být potichu. Max měl výhodu, ten si mohl vykřikovat jak chce, když ho uslyším jen já...

Max sjel k mým bradavkám. Ty laskal a škádlil všemi možnými způsoby. Bylo to strašně příjemné.

Potom sjeljazykem až k mému břichu a začal po nim jezdit...tohle bylo opravdu trapný, myslím, mě bylo trapně ale bylo to příjemný...jak rychle mě dokázal uklidnit...jen jsem vzdychal a ani nepomyslel na to, že je duch. V noci jsem ho vždycky viděl, jako normálního člověka.

Sjel dolů ale mému údu se vyhnul. Cítil jsem jak hořím, hořím rozpaky, štěstím a vzrušením.

Začal mě líbat na vnitřích stranách stehen. Bylo to...já ani nevím, příjemné i nepříjemné...ale z větší části hodně příjemné. Vzdychy zesílily...ale snažil jsem se udržet...rodiče to určitě neslyšeli.

Potom  jsem cítil, jak potožil můj úd do svých úst. To už jsem se musel kousnout do ruky. To už prostě nešlo nevzdychat. Hrál si s ním dlouho. Hrál si z žaludem, lízal po celé délce, nebo jen tak ale nikdy to netrvalo dlouho. Mě už to začínalo znervózňovat...jak mě furt líže a cumlá ale nikdy neudělá. Nevím jak dlouho už to trvalo, než jsem se udělal a to bez Maxovi sebemenší pomoci...byl jsem na něho za to strašně naštvanej...že mě tak trápil...ale na zlost jsem neměl čas. Max do mě začal pronikat. Prudce jsem zavřel oči a Popadl nejbližší malej polštář, abych se do něj mohl zakousnout. Do očí mi vhrkly slzy. Šíleně to drhlo a pálilo ale dalo se to vydržet.

"M-ma...xi..." vydechl jsem, když byl ve mě celý.

"No?"

"Nikdy...mě ani...nenapadlo...že to budu...dělat s klukem." zasmál jsem se, "miluju tě...Maxi...nechci abys mi zmizel!" řekl jsem a políbil ho. On začal pomalu přirážet ale pořád mě líbal. Když přestal, ztěžka mi řekl: "Taky...tě miluju...Tolse...tak moc...jak nikoho jinyho..." vydechl.

Zazačátku to bylo jen lehké přirážení. Ležel jsem a on ležel na mě a přirážel. Potom ale vyklouzl a lehl si on. Já na něj dosedl. Začalo to všechno odznova. Tentokrát bylo přirážení rychlejší. Musel jsem si zase vzít ten polštářek, abych moc nevykřikoval a jen dýchal.

"Klidně...křič. Mě to...nevadí." řekl Max.

"Dole spí...rodiče...ty idiote." řekl jsem.

"Aha...tak to...jo." zasmál se a zase trochu přidal.

"Nesměj...se...Tebe...nikdo slyšet nemůže..." řekl jsem naštvaně. On se ale jen usmál a nic neříkal. Oba jsme si ty pocity užívali. Když už jsem cítil, že budu, přitáhl se max ke mě. Objal mě, aby mě udržel u sebe a já nespadl a aby ani on nespadl.

"Je to tak...nefér...chci se tě...dotýkat..." vydechl jsem a do plic zase nasál vzduch, který jsem při těch slovech vyplýtval.

"Počkám...na tebe..." řekl mi a umál se. Pak zase začal vykřikovat a já se zakousl víc do polštáře.

 Mě zase stekly slzy. Ne tím, že to bolelo nebo tak něco...ale pocit, že už Maxe nikdy neuvidím...to mě užíralo zaživa.

"Nemusíš...na mě...čekat...dlouho..." vydechl jsem a zase nasál do plic vzduch, "hned...jak zmizíš...klidně...skočím z balkona..." vydechl jsem. Už jsem cítil, jak budu...zachvilku.

"Nemůžeš...si vzít...život...kvůli mě!" vykřikl.

"Bez tebe...to už nebude život..." zašeptal jsem potichu. Max mi na to už nic neříkal. Prostě přirážel. Oba jsme byli žhaví, opravdu a oba jsme se už blížili k vrcholu. Jak se v nás touha stupňovala, Max přirážel víc a já rychleji dosedal.

"Já...já už..." vydechl jsem přes polštář. 

"Společně...!" vykřikl. Já přikývl. Potom jsme se udělali. Oba naráz. Byl to tak krásnej pocit. Max ze mě vyklouzl a lehl si na mě. Byl jsem unavený...tak moc...

"Fakt tě miluju." řekl jsem mu a snažil se trochu zchladit.

"Taky, taky." usmál se na mě. Vždycky se usmíval, nehledě na to, v jaké situaci jsme byli.

Políbil jsem ho.

"Ber tohle jako dárek na rozloučenou." řekl mi a zhnovu mě políbil.

"Půjdu za tebou hned, jak odejdeš ty!" řekl jsem mu naštvaně.

"Nesmíš se zabít!" řekl mi taky naštvaně.

"Už jsem se rozhodl." řekl jsem smutně. Max si na mě lehl.

"Můžeš mít lepší život než semnou. Tak se prosím nezabíjej." Vyděšeně jsem se na něj podíval.

"Neumím si představit lepší život než s tebou." usmál jsem se.

"Asi usnu..." řekl mi a zasmál se.

"Jo, já taky..."řekl jsem mu.

"Tak se zítra uslyšíme." řekl mi a potom, i když ležel pořád na mě, tak usnul. Já taky spokojeně zavřel oči.

Když už jsem ani moc nevnímal, problesklo mi hlavou: Copak se duchové unaví?. Nikdy jsem Maxe spát tady neviděl. Mohl si usnout na hřbitově...takže jsem o tom už nepřemýšlel...nevnímal jsem ani to, že dole spali rodiče.

 

Ráno mě probudilo něco hodně silného. Něco hrozně řvalo. Myslel jsem si, že je to budík. Tak jsem se rukou natáhl ale když ani to nepomáhalo, uslyšel jsem najednou: Tolse! Tolse! Tolse!

Byl to naštvaný hlas mojí mámy.

"Co je? To se nemůžu prospat? je sobota!" řekl jsem rozmrzele.

"Co je? to se mám zeptat já tebe ne?" řekl přisně.

"Hmm?" nechápal jsem, nic jsem nechápal. Mamka těkala pohledem mezi mnou a...mým tělem? Potom jsem si vzpoměl na včerejší noc. Tak sem se na sebe podíval. Max na mě v klidu spal. Skusil jsem ho pohladit po vlasech...a já...dotýkal jsem se ho. Usmál jsem se a ihned mě polila vlna obrovské radosti. Maxova kletba byla zlomená. Jemě ho hladil po vlasech. Byli tak jemné a když jsem je pořádně prohrábl, valila se z nich jemná, jahodová vůně.

Max se probudil a podíval se na mě. Já neváhal, zapoměl jsem, že ve dveřích stojí máma a normálně jsem ho políbil. Polibek trval dlouho. Když jsem ho pustil Max se na mě široce usmál ale než stačil něco říct, prolomila ticho máma.

"Až vstanete, vypadněte odsud a už se nevracejte. Oba!" vykřikla naštvaně a otočila se. Zabouchal prudce pokoj.

"Omlouvám se." řekl provinile a vstal. Musel jsem si zase prohlídnout to jeho krásný tělo a zase jsem se zasnil...

"Kvůli mě tě teď vyhodí z domu."

"Co to tu meleš?" zeptal jsem se ho jemně a vstal jsem taky. Šel jsem k němu a objal ho.

"Neříkal jsem snad, že lepší život, než s tebou si nedovedu představit? Navíc, kdo by stál o pokoj před hřbitovem." zasmál jsem se, "jen mi dělá problémy, kde teď budeme bydlet." řekl jsem.

"Mám nápad." řekl a usmál se.

Oba jsme se oblíkli a šli dolů. Už jsme se nestyděli, a s rukou v ruce jsme sešli pomalu dolů.

"Tak mi jdem, pak nám dovezte moje věci. Adresu jsme nechali na mém stole" zakřičel jsem a práskl domovními dveřmi tak silně, jak mamka s těma mojema.

Oba jsme pak zamířili tam, kde říkal Max. Říkal, že jeho strejda byl slavný spisovatel, jeho romány se dostali až do hodně vzdálených zemí. Když umřel, odkázal Maxovi jeden jeho dům a určitou částku peněz.

Když jsme tam došli, nemohl jsem uvěřit svým očim. Domeček byl sice maý ale pro dva to stačilo ale už to tam bylo všechno zařízený.

"Jak dlouho jsi byl vlastně napůl-duch?" zeptal jsem se.

"Dva týdny." řekl.

"Ty jsi tu bydlel?" zeptal jsem se.

"Jo. Mě je osmnáct, můžu už bydlet sám." zasmál se. Tak mu už je osmnáct jo?

"Takže proto to tu je takový." vydechl jsem úžasem.

"Počkej, až uvidíš ložnici..." zasmál se šibalsky.

"P...počkej chvilku!" vykřikl jsem.

"Když o tom tak přemýšlím, musel sis akorát najít lásku ne?" vykřikl jsem rychle.

"Jak to myslíš?"

"Když jsem řekl, že jsme přátelé, začal jsem slyšet tvůj hlas. Když jmse se spolu vyspali, tvoje prokletí se zrušilo. Takže si musel najít lásku." zasmál jsem se. Max se na mě udiveně podíval. Jo, kápl jsem na to! V tom najednou zvonek. Rychle jsem běžel otevřít.

"M...mami....tati?" řekl jsem, ještě malinko naštvaně.

"Tvoje věci." řekla mamka naštvaně a jen se otočila. Taťka se na mě jen smutně podíval a taky se otočil.

"Mě nezměníte!!" vykřikl jsem s úsměvem. Potom jsem vlítl zpátky a objal Maxe.

"Chovám se teď jak malej že?" zasmál jsem se, "když já jsem neskutečně rád že tě mám."

Trochu jsem se uklidnil a políbil ho. Chtěl jsem přestat, ale on nepřestal. Už jsme zase mířili do ložnice...ale mě to bylo jedno. Tentokrát můžeme, jak dlouho budeme chtít, můžu křičet jak moc budu chtít a můžu si to užívat, jak moc udu chtít....