Jdi na obsah Jdi na menu

Ve jménu anděla 3.

1. 10. 2011
"Už ses rozmyslel?"
"Ne."
"Už ses rozmyslel?"
"Ne."
"Už ses rozmyslel?"
"Řekl jsem ne sakra!"
Už je to zhruba týden, co Joy zjistil pravdu o Izzym. Od té doby mu nechce dát pokoj. Pořád se ho ptá, ptá a ptá...
Co je horší, Izzy nepotřebuje moc spánku, takže přes noc Joye hlídá... a on nemůže spát...
Nejradši by ho zaškrtil, anděl neanděl!
"Vždyť to tu už rozebíráme týden!" zaneříká Izzy.
"To je mi jedno! Pořád se nemůžu smířit s tím, že jsi-!"
"Mluv potichu," přeruší ho, "jsme na veřejnosti."
Izzy Joye vytáhnul do Fastfoodu, kam chodívali jako malí.
Nad jeho větou si jen odfrknul.
Pořád to nejde. Pořád nemůže uvěřit, že je Izzy anděl... a ještě k tomu jeho strážný anděl...!
"Já bych ti to stejně jednou řekl," usmál se blonďáček.
Joy ho propíchne vražedným pohledem a usrkne ze svého pití, "ale ty to nechápeš! Celej život žiju normálním životem, pak se mě nějaký bestie pokusí zabít a zrovna ty jsi můj anděl strážný, díky kterému jsem celej život měl ty divný pocity, kterých jsem se bál a jako třešnička navrch z tebe vyleze, že jsem byl v minulym životě mimozemšťan! a ještě mám v sobě nějakou divnou sílu, díky které vám mám pomoc se zničením nějakýho zlýho démona!"
"Pěkně řečeno," pochválí ho s úsměvem.
"Ty si z toho nic neděláš, že?"
"Proč bych měl?"
"No já nevím, protože se tady tvůj svěřenec stresuje, hrozí mu depka a pokud s tím nebude něco dělat, velmi bolestná smrt!?"
"Nezmatkuj, měl bys být rád, že jsi jiný než ostatní," usměje se.
"S tebou se nemá cenu bavit. Já chci být prostě normální, chápeš? Chci se dostat na univerzitu, studovat, pak si najít dobrou práci, mít rodinu a šťastně umřít!"
"No, jenže tohle tvůj osud není."
"Jak to můžeš sakra vědět?!"
"Snadno. Jsem tvůj anděl. Pracuju ve jménu Boha. Jasně že to vím."
Hnědovlásek se praští do čela, "jdu domů," dá na stůj peníze za své jídlo a pití, "zaplať to ty."
"Ještě jedna věc," zastaví ho Izzy, "dnes večer tě nemůžu hlídat, tak buď opatrný."
Joy nereaguje a jde pryč...

 

 
Večer.
První večer, kdy měl Joy trochu klidu.
Izzy ho neotravoval, necítil žádn divné pocity... Jen byla bouřka, ale on měl bouřky vždycky rád.
V klidu si četl, když v tom najednou vypadl proud.
Lekl se, protože tma byla to jediné, čeho se bál. Vždy, když měl ty pocity, bál se být ve tmě sám, protože myslel, že tam něco může být, on to uvidí a to něco mu ublíží. To si myslel dřív. Teď ví s jistotou, že Mituwy na něj mohou zaútočit a Izzy teď zrovna není k dispozici.
Pomalu vyšel z pokoje, "mami?"
"Tady jsem zlato," uslyšel z kuchyně.
Pomalu a poslepu šel za jejím hlasem. Zachvíli mu to usnadnilo jemné světlo z plápolající svíčky, kterou jeho matka zapálila.
Přidal do kroku, ten pocit, že je za ním tma, mu nedělal moc dobře.
Hned v kuchyni se ale zarazil. Za jeho matkou stál obrovský Mituwa a netrpělivě čekal.
Joy vytřeštil oči a rychle utíkal k jeho matce, popadl ji za ruku a rychle ji táhl do nejbižších dveří, které byli u domovních dveřích. Zasypávala ho otázkami, ale Joy nereagoval. Jen otevřel dveře a zavedl ji tam.
"Chvilku buď tady," pronesl rychle, "až se vrátím, všechno ti vysvětlím."
Vyběhl ze dveří a pevně je zavřel. Mituwa se už na něj hladově koukal. Joy se otřepal a rychle vyběhl z domu na chladnou ulici.
Mituwa nečekal a rozběhl se za ním.
Hnědovlásek zahýbal do všech možných uliček, běžel jak nejrychleji mohl, ale síly ho začaly brzy opouštět.
Mituwa byl přece jen stavbou těla něco jako vlk. Měl určitě vyvinutější svaly a plíce. Takže když Joy už pomalinku zpomaloval, Mituwa pořád rychle běžel a pomalu ho doháněl.
"IZZY!!!" zakřičel, jak nejvíc mohl. Neměl na vybranou. Vyděl v něm jedinou záchranu. Jeho jméno ještě párkrát zakřičel do prázdna, dokud mu ještě dech stačil.
Zahnul do jedné z uliček, která ovšem byla slepá. Nikam nevedla, na konci byla velká zeď. (poznámka: klišé jak prase, já vím -.-")
Joy se na ni beznadějně nalepil a jen sledoval, jak se Mituwa chystá k útoku. Když se už chystal na Joye skočit, něco jím rychle proletělo a Mituwa zmizel.
"Nemusel jsi volat tolikrát, slyšel jsem tě," ozval se hlas nad ním.
"Ale stejně jsi přišel pozdě, ty idiote!"
Izzy se snesl dolů, "já vím. Promiň. Ono netrvá vteřinu doletět z Nebe semka."
"Izzy," pronesl hnědovlásek vážně, "příjmám tvou nabídku."
"Nabídku?"
"Chci s váma udělat tu pitomou smlouvu, idiote!"
"Aha, to, co tak najednou?"
"Ta věc málem napadla mou mamku, chci ji chránit," povzdychne si, "ale na oplátku chci, abyste mi pomohli objevit mou sílu."
Izzy se usměje, "tak ty chceš vyjednávat?"
Než stačí Joy odpovědět, Izzy ho vezme do náruče a letí s ním nahoru.
"Jinak si mě chytnout nemohl? připadám si jak holka!"
"Sorry, ale takhle je to pro mě nejpohodlnější."
Hnědovlásek si odfrkne a podívá se dolů. Závratě nemívá, ale z té výšky, ve které byli teď měl trochu strach. Byli opravdu vysoko.
"Pokud ti výšky vadí, tak se dolů jednoduše nedívej," pronese Izzy.
"Nevadí mi ale..." odmlčí se, "když mě tu tak neseš, já nejsem v letadle, nebo v balóně, nebo v něčem podobným, není mi to moc příjemný."
Izzy se zasměje, "na to si zvykneš. Teď zavři oči."
"Proč?"
"Nikdo kromě andělů a duší nesmí vidět bránu do nebe."
"To je to tak špatný?"
"Je. Spustí se ochranný systém, který tě oslepí."
Joy naprázdno polkne a rychle zavře oči.
Za pár vteřin uviděl, i přes zavřené oči, silně zářivé bílé světlo. Radši si oči přikryl ještě dlaněmi.
Přemýšlel, jak takové nebe může vypadat. Bude to snad místo plné mráčků a obláčků a uprostřed bude stát obrovský zámek, jak je to ve všech knihách?
"Už je můžeš otevřít," pronese Izzy.
Joy si napřed opatrně oddělal ruce a poté začal oči pomalu otevírat.
Nestačil se ani divit tomu, co vidí.
Byl tu sice obrovský zámek uprostřed, ale kolem žádné mraky nebyly. Naopak tu byla úplně normální krajinka, jako na Zemi.
Kolem zámku bylo spoustu domečků, kolem domečků políčka a duše na nich pracující. Všichni se tu zdáli spokojení, všichni si tu rozuměli.
"Takhle vypadá nebe?" zeptal se Joy, spíše sám sebe.
"Hustý co" usměje se Izzy a dá ho na zem, "nejsou tu žádné peníze. Duše všechno dostávají od Kaada nebo se o ně starají jejich Aibinis."
Joy na něj hodil pár nechápavých pohledů.
"Aha, ty sis to ještě nezapamatoval," pronese Izzy, "Kaada jsou andělé, kteří se starají o pořádek v nebi a Aibinis jsou strážní andělé."
"Páni."
"Teď tě zavedu na archandělství. Tam vytvoříme smlouvu."
"Izzy-"
"Bylo by lepší, kdybys mi tady říkal mým andělským jménem," přeruší ho.
"A jaké je tvé andělské jméno?"
"Ainien."
Joy se usměje, "to se mi líbí."

 
Archandělství byla jedna veliká a kruhovitá místnost, hned první při vchodu do paláce.
Archandělé seděli na svých křeslech, které byly přímo vytesány do zdí.
Izzy musel Joye napřed nechat chvíli na chodbě, než mohl vstoupit. Přišel neohlášeně, takže ho zřejmě musel ohlásit a to chvíli trvá.
Archandělé byli oblečeni do obyčejných rouch, ovšem měli bohatě zdobené čelenky a v ruce něco jako žezlo. Každý z nich měl svůj tvar a barvu čelenky i žezla.
"Vítej Joyi," pronese jeden z nich.
Joy jen přikývne a dál si všechny prohlíží.
"Takže jsi konečně souhlasil podepsat s námi smlouvu," ozve se další a jako na povel přiletí jeden malý andílek s papírem a perem.
"Moment," pronese Joy rozhodně, "chci, abysme udělali menší dohodu."
"Dohodu?"
"Ano. Chci, abyste mi pomohli v nalezení mých sil. Teď neumím nic, byl bych vám k ničemu."
Archandělé se napřed zamysleli a začali si šeptat mezi sebou.
"Dobře, podepiš se a my tě pošleme na planetu, kde jsi půvudně žil."
"Promiňte. Vím, že jste archandělé, ale něco ve mě vám prostě nevěří," pronese hnědovlásek nervózně, "pošlete mě tam a potom to podepíšu."
Archandělé se zamračili a zase se začali radit mezi sebou.
"Nepřeháníš to trochu?" optá se potichu Izzy.
Joy se usměje, "promiň, nepodvedu vás, neboj se."
"To nemyslím. Kdybys to podepsal, mohl bych letět s tebou a ochraňoval bych tě... mám o tebe trochu strach."
"Díky, ale to nebude třeba. Pokud mám v sobě něco objevit, tak to musím zvládnout jedině já sám. Pokud by se to nějak vymklo kontrole, mohl bych ti něco udělat, takže radši ne."
Izzy nestačil odpovědět díky archandělovi, který zvedl ruku na znamení ticha.
"Dobrá tedy, ale potom nám musíš definitivně pomoct."
Hnědovlásek se hluboce ukloní, "slibuji."
Další archanděl následně zatleská a do místnosti přiletí spoustu malých andílků, kteří si stoupnou kolem Joye do kruhu. Izzy jde pryč. Na tváři má smutý úsměv.
Andílci začnou zpívat. Je to jen melodie, ale je nesmírně krásná.
"Počkat!" vykřikne Izzy.
"Iz- Ainiene..." vydechne Joy, Izzy k němu jde a pak ho prudce obejme.
"Pamatuj si, že jsi na té planetě kdysi žil. Podle všech předpokladů se tam obyvatelé dožívají velmi vysokého věku, takže si tě tam pár obyvatel bude pravděpodobně ještě pamatovat. Měl bys být schopný vydržet jejich podmínky života a rozumět jejich jazyku. Hlavně buď prosím opatrný."
"Díky. Budu opatrný, neboj se. Určitě vám pomůžu.
Izzy ho pustí, usměje se a opět odstoupí.
Andílci začnou chorál nanovo.
Zachvíli Joye prostoupil sloup namodralého světla a on se začal pomalu ztrácet...

 

 
Objevil se na kousku pevniny, který byl obklopen lávou. Když se rozhlédl, všude byla láva nebo hořel oheň. Někde ta láva dokonce tryskala v obrovských gejzírech.
"Bože, kam jsem to vlezl," zaneříkal.
"HALÓ!! JE TU NĚKDO?! POMÓÓC!!" zakřičel jak nejvíc mohl a sedl si.
Doufal, že to nebude na dlouho...
I ten kámen byl celkem horký, ale nebylo to tak strašné.
"Saqwire!" uslyšel něčí hlas.
Rychle vstal a chtěl zavolat znovu, ale když uviděl ostatní, trochu se zarazil.
Vypadali jako normální lidé, jen jejich kůže byla červená, vlasy černé, dlouhé a jejich konečky měnily černou v červenou barvu.
Na sobě měli jen lehké oblečení. Muži měli kousek nějaké látky kolem pasu, ženy měly tu samou látku ještě kolem hrudi a to bylo všechno.
"Promiňte, můžete mi pomoct?"
Místní se usmívali, jako by ho ani neslyšeli.
"Doufali jsme, že se jednou vrátíš, Saqwire," pronesl jeden stařeček.
Joy se zamračí, mluví to na něj, nebo ho prostě nevidí? tady je přece všechno možné.
"To mluvíte na mě?"
Stařeček, který před chvílí mluvil, se vydal přes žhavou lávu přímo za ním. Chtěl ho varovat, ale když viděl, že mu to zřejmě nedělá žádné problémy nedělá, radši zůstal zticha.
"Už je to tak dlouho," promluvil stařeček.
"Promiňte... pane, ale já vůbec netuším, o co jde," pronese Joy.
"Ah, tvým znovuzrozením se zřejmě tvé vzpomínky vymazaly," spráskne stařeček ruce, "pojď za námi a my ti celou situaci vysvětlíme."
"Ale vždyť je všude kolem láva!"
"Tu můžeš bez problémů přejít, neboj."
Joy se neochotně zvedl a opatrně vložil špičku nohy do lávy. Bota mu sice shořela a pokožka mírně zčervenala, ale nepálilo to. Spíše byla teplota podobná vodě určené ke koupání.
"Páni," vykřikne, "tohohle budu schopen i na Zemi?"
"Ne, to jen tady."
"To je škoda," povzdychl si.
"Ale v pekle to bude tvá výhoda," usměje se stařík, "náš úkol je vycvičit tě tu. Až se vrátíš, budeš silný jako kdokoli jiný."
"A jak budu bojovat?" optá se Joy."
"Pomocí ohně."
"Oheň mám rád," usměje se, "to mi připomíná, kde to vlastně jsem?"
"Na hvězdě u vás zvané Slunce."
"Cože?! To si děláte srandu! Na Slunci? Tady je život?"
"No přesněji řečeno, my žijeme v její spodní sféře. Živíme se sírou a nepotřebujeme k životu světlo jako vy na Zemi. Tady dole nám světo vytváří ohně a láva.
Jak už jsem řekl, kromě síry nepotřebujeme k životu nic."
"Páni, to jste tedy nenáročná rasa."
Stařík už na to nic neřekla a pokračoval. Zanedlouho byli na pevnině. Joyovy nohy nabraly červený nádech a jemu bylo hned jasné, proč jsou místní červení.
Rozhlédl se znovu.
Kolem byly jen skály. Z některých se valily proudy lávy, z některých pouze kouřilo. Ohně hořely taktéž kvůli lávě.
"Mohl bych se zeptat, jak rychle tu ubíhá čas?"
Tentokrát místo staříka odpověděl muž stojící vedle nic, "naše hvězda se netočí kolem žádného tělesa jako vaše Země. Čast tu ubíhá daleko rychleji, ale stárneme pomaleji než vy."
"To nedává smysl..." pronese Joy ironicky.
"Tak jinak. U vás uplyne minuta, u nás den. Vy zestárnete o sto let, my pouze o deset."
"Ty vol- ... pardon... a... jak je to v souvislosti s nebem?"
"S nebem? myslím, že v nebi uplyne tak hodina a co se životů týče, tam jsou všichni nesmrtelní."
"Ale Izzy ne," pomyslí si Joy a pak odhodlaně řekne, "chci s tréninkem začít co nejdřív. Pokud by to šlo, hned teď."
"Copak Saqwire," zasměje se jedna žena středního věku, stojící opodál, "chceš odtud vypadnout co nejdříve?"
"Klid Saane!" okřikne ženu maldík vedle, "nemusela jsi sem chodit."
Žena si jen odfrkne, "však ne," a se založenýma rukama pomalu odejde.
"Omlouvám se za ni," pronese,"jemnuju se Sailat. Ta žena, Saana, co teď odešla, byla kdysi tvá nápadnice, ale když jsi odešel, zlomilo jí to srdce a začala tě nenávidět."
"Oh," usměje se Joy ironicky, "to je milé."
Sailat se zasměje a zvesela mu podá ruku, "rodiče mi o tobě vyprávěli, vždycky jsem se s tebou chtěl setkat!"
"Ah, tak to mě taky těší," odpověděl Joy s úsměvem, " pro mě je tohle taky novinka."
"No jo!" vykřikne Sailat, "tohle je Seud," ukáže na stařečka, "nejstarší z nás, který si pamatuje ještě tvé narození."
"Páni," potřásl si se staříkem rukou, "rád vás poznávám."
Seud se jen usměje, "tak pojď, začneme s tvým tréninkem."

 

 
"To si děláte srandu?!" vykřikně hnědovlásek.
"Ne," pronese Seud.
"Musíš to vypít," ozve se Sailat, "jinak se s ohněm prostě nemůžeš spojit."
Seud i Sailat měli dohlížet na Joyův trénink. Seud kvůli svým zkušenostem, jakožto nejstarší a bývalý mág a Sailat jako nejsilnější ze Slunce.
"Ale pít síru!?" vykřikne, "to je nahlavu!"
"Ještě tě čeká koupel v lávě a chození po žhavých uhlících," oznámí mu Sailat s úsměvem na rtech.
Joy si povzdychne a praští se do čela, "do čeho jsem to jen vlazl! Proč jsem se sakra vůbec minule narodil na Slunku? kdybych se narodil na nějaké vodní planetě, mohl bych pít vodu, koupat se ve vodě a chodit po dně! Ale ne, já musím pít lávu, koupat - "
"To už stačí!" přeruší ho Seud, "ty jsi chtěl s tréninkem začít co nejdřív, tak si nestěžuj!"
"Hele, my tu pijem síru normálně. Ty jsi našim podmínkám přizpůsobený, takže by ti taky měla chutnat," usměje se Sailat.
Joy nasucho polkl.
Tady nikdo nepije vodu. Nikdo tu nejí maso. Veškerá jejich potrava je síra, nic jiného!
Vzal si hliněnou misku do dlaní a ještě jednou se nadechl.
Láva vesele bublala, jako by čekala, až popálí jeho vnitřnosti.
"Věř nám," začne ho povzbuzovat mladík vedle něj.
Joy se ještě jednou pořádně nadechne, zavře oči a rychle lávu vypije.
Chvilku zůstal strnule stát, po chvilce začal pomalu otevírat oči a zamrkal, "ono to opravdu není tak strašný."
"Začátky nejsou těžké," ozve se Seud, "až budeš trénovat boje, to teprv bude bolet."
Joy nasucho polkl, "co mě čeká teď?"

 

 
Teď Joy věděl, že láva mu tady ublížit nemůže. Takže když se měl jít "okoupat" do lávy, nedělalo mu to nejmenší problémy.
Prostě se vysvlíkl ze svého pozemského oblečení a pomaličku si vlezl do lávy. Bylo to teplé, jako byste vlezli do lázní.
Seděl opřený o skálu a vychutnával si poslední okamžiky odpočinku.
Uvědomoval si, že teď připravuje pouze své tělo. Ne svou mysl a psychiku.
"Nerelaxuj," ozve se nad ním veselý hlas.
"A co teda mám dělat?" optá se mladíka Joy.
Sailat si skočí za ním a Joy ho sleduje. Má opravdu pěkně vypracované tělo, které potvrzuje jeho pověst nejlepšího bojovníka Slunce.
"Tahle procedura slouží k poznání tvého minulého já," odpoví Sailat, "jinými slovy, poznáš své minulé já."
"A jak to mám udělat?"
"Uvedu tě do menší hypnózy," ozve se vedle Sailata.
"Kde jste se tu vzal vy?"
"Byl jsem tu pořád," odpoví Seud.
Joy se praštil do čela a povzdychl si. Už opravdu ničemu nerozuměl...
Seud pokračuje: "V té hypnóze by ses měl setkat s tvým minulým já. Budeš s ním muset bojovat a zvítězit. Tak se s tebou spojí a ty budeš schopen ovládnout moc Slunce.
Saqwir byl snad nejlepší bojovník, kterého jsme kdy měli. Byl schopný a rád se učil nové věci. Byl také velmi ohleduplný k druhým. Pokud se s ním dokážeš spojit, bude ti v mnohém pomáhat a respektovat tě. Pokud ho však neporazíš získá vládu nad tvým tělem a lidstvu nepomůže. Zůstane tady."
Joy se na nevěřícně zamrkal. Zřejmě to bude muset začít brát vážně. Chtěl lidstvu pomoct. Nechtěl zkejsnout navždy na Slunci a pít síru. Co by pak dělali Izzy s jeho mámou. Co by si pomysleli? Hnědovlásek nechtěl ani pomyslet co by dělal, kdyby oba dva už nikdy neuviděl a jediné, co by vnímal byl vnitřek Saqwirovy hlavy.
Joy se ušklíbne, "ale to byste asi oba dva chtěli nejvíc, co? svého Saqwira zpátky."
"Chápeš nás špatně, hochu," ozve se Seud, "je pravda, že Saqwir nám byl všem drahý. Ochraňoval Slunce po dlouhou dobu, ale to my se rozhodli pomoct Zemi a on sám se rozhodl, jakožto nejsilnější bojovník ji ochránit. Takže ne, nebyli bychom moc rádi, kdybys prohrál. Všechna naše snaha by byla ztracená."
"Omlouvám se," pípl Joy, "jsem trochu pod tlakem."
"Neboj se," řekl povzbudivě mladík vedle něj, "ty to zvládneš, Joyi."
"Jak víš moje..."
To už se ale začínal ztrácet. Seud už musel začít s hypnózou.
Chvilku neviděl nic. Byla tma.
Zachvilku začalo vše blednout a nabývat tvarů.
Joy zjistil, že je v porodnici. Přesněji v jednom z pokojů, ve kterých plakala miminka.
Na pokoji byly tři ženy. Jedna držela své dítě v náruči a hrála si s ním. Děťátko se smálo.
Druhá spala a její miminko si samo hrálo v postýlce i přes to, že se před chvílí narodilo. U třetí ženy dítě nebylo.
Buď ho odnesly ořetřovatelky a matka odpočívala, nebo dítě zemřelo a matka usnula unavená od pláče.
Joy zatřepal hlavou. Kde se v něm tyhle depresivní myšlenky berou?
"Promiňte..."
Nic. Zdá se, že ženy ho neslyší.
Popošel k postýlce s miminkem, které si samo hrálo a zadíval se na ně.
Miminko k němu pozvedlo hlavu a usmálo se na něj.
Celkově bylo pěkné. Černé vlásky a hubené tělíčko. Nevypadalo vůbec jako novorozeně.
Joy se malinko usmál a zadíval se mu do oček.
Jenže miminu najednou začala očička hořet.
Hnědovlásek vykřikl a leknutím upadl na zem. Zároveň proletěl jednou z postelí.
Z postýlky nespouštěl zrak. Viděl, jak se miminko pomalu plazí k mřížím postýlky. Očka mu pořád hoří a místo roztomilého dětského úsměvu má teď až ďábelský a zlý úsměv.
Najednou propadne postýlkou. Tak, jak Joy proletěl jednou z postelí.
Hned je mu to jasné - Saqwir.
Chvilku se na něj nenávistivě dívá s tím stejně ďábelským úsměvem a pak se začne batolit pryč. Projde zdí. Zmizí...
Joy chvilku vydšeně oddychuje. Pak se vzpamatuje a vyskočí na nohy. Koukne do postýlky. Nevinné miminko poklidně spí.
Vypadá to, že ho Saqwir jen posedl. Všechno by teď mělo být v pořádku.
Hnědovlásek utíkal na chodbu.
Chodili tam sestřičky, doktoři i pacienti. Zřejmě byl na dětském oddělení, protože se tu procházeli i nějaké děti. Krokem šel dopředu. Nikomu se nevyhýbal, jednoduše jimi prošel. Koukal se kolem sebe. Hledal miminko s černýma vláskama a a nebezpečným pohledem.
Míjel spousty dětí. Veselé holčičky s copánky, které si hrály, kluky, kteří je honili, ale i palčící děti, které hledali doktory.
Prošel kolem jednoho dítěte s uhlově černýma vlasama sestřižené po ramena. Přes ofinu mu nešlo vidět do tváře, ale i tak působil zarmouceným dojmem.
Prošel kolem něj a najednou si uvědomil, že tohle je přeci porodnice. Proč tu jsou děti, když tu mají být jen mimina?
Rychle se otočil zpátky. Nikde ani stopa po hrajících si dětech, ani po doktrorech na ně dohlížejících. Jen jedno dítě stálo uprostřed.
Bylo to to s uhlově černýma vlasama po ramena. Do očí mu vidět nešlo, ale jeho ďábelský úsměv nešlo přehlédnout.
Saqwir se zachahichotal a zničeho nic zmizel.
Joy znovu vytřeštil oči a nebyl schopen se pohnout. Tohle bylo pro něj úplně něco nového. Připadal si, jako by byl v hororu.
Sedl si na zem a přemýšlel, dával si všechny údaje dohromady.
Měl bojovat se Saqwirem. Musel vyhrát. Jenže Saqwir se mu ukázal v miminkovské a v dětské podobě. Nesnažil se na něj zaútočit. Tak co proboha chce? Co musí udělat?
"Tohle je těžší, než jsem si myslel."
Vyskočil na nohy a utíkal.
Proběhl snad celou nemocnici, aby zjistil, kde se Saqwir nachází. Podle toho, co viděl. Může měnit podobu, ale vždy má černé vlasy.
Takže může být mězi všema miminkama, co tu jsou. Může být jeden z doktrů, může být jeden z pacientů, ale Joy ho ne a ne najít.
Vlastně ani neviděl jeho obličej, ale typoval, že bude podobný, jak ten jeho.
Vběhl do jedněch dveří, ale tam byla tma, prázdnota a navíc začal padat dolů.
... a spadl kamsi na ulici v nějakém městě. Zrovna do hloučku lidí, kteří se mačkali na sebe.
Jenže teď to bylo jiné. Lidé jím stále procházeli ale bylo ticho. Jako by byl hluchý.
Neslyšel nic jiného, než chichotání a to chichotání patřilo s největší pravděpodobností Saqwirovi, jen zněl o něco dospěleji než předtím.
Zvedl se a začal se rozhlížet.
Uviděl ho, jenže zachvilu zase zmizel. Když ho uviděl jinde, zmizel zase.
Bere ten zápas snad jako dětskou hru? Chce, aby ho Joy chytil?
"Saqwire!!!" zakřičel z plných plic.
Lidé zmizeli. Saqwir zastavil, otočil se na Joye a ten se až zhrozil.
Byl jako jeho kopie, bez sebemenších chyb. Jen jeho vlasy byly stejného střihu jako u jeho dětské podoby.
Zase se tak ďábelsky usmál, zachichotal a utekl pryč.
Teď měl šanci zaútočit! Co má sakra za lubem?
Nicméně teď nemizel, takže Joy utíkal za ním. Snažil se ho dohonit, chytnout. Snažil se přistoupit a hlavně věřit, že je tohle pouhá hra.
Saqwir zahýbal do různých uliček, ať už byly slepé, nebo ne, všemi procházel a Joy ho slepě následoval. Jejich síly byly na stejné úrovni.
Najednou si Joy uvědomil, že jsou uvnitř něj. Má tu mít navrch, ale Saqwir mu tu stále pobíhá. On je pánem svého těla, on sám ho musí polapit.
Zkusil zapojit svou představivost.
Něco, čím Saqwira zmate a přitom ho snadněji polapí.
První ho napadla zeď. Chvilku se soustředil a svou myslí ji vytvořil. Doual, že to bude fungovat.
Saqwir se zasmál. Asi si myslel, že jí zase dokáže projít, ale napálil do ní celou svojí silou.
Joy k němu doběhl a s radostí si ještě vyskočil. Došlo mu to. On je tu pánem, on může veškeré vetřelce zastavit a jen svou silou. Nic tu nebude platit tak, jako právě vytvořené zbraně majitele.
Vítězně a pevně ho chytl za rameno.
Saqwir se na něj usmál. Ale byl to jiný úsměv, než který měl doteď, tenhle byl laskavý...
Změnil se na lávu a začal týct do Joye. Přes nehty, oči, nosní dírky i ústa. Byla to nepředstavitelná bolest, která ovšem stejně rychle skončila, jako začala.
Jenže i z toho Joy omdlel...
Neprobudil se vedle Sailata a Seuda, ale zase v nějaké temné a tmavé místnosti. Ne, spíš to byl nějaký prostor. Malinko zamžoural a sedl si. Všiml si světla za ním, tak se otočil.
Uviděl Saqwira, jak spokojeně sedí a kouká na něj.
"Vedl sis dobře," promluví.
Joy se pomalinku přišoural k němu a prohlédl si ho.
"Copak?"
Hnědovlásek, jako by se probral z transu, hned poodstoupil a sedl si vedle něj.
"Vůbec tomu nechápu! myslel jsem, že spolu budeme bojovat!"
Saqwir se usmál, "ale to by nemělo smysl. Ještě neumíš bojovat a kdybych s tebou bojoval silou, je jasné, že bys prohrál."
"Ale copak nechtěls znovu žít?"
"To by bylo milé," zasměje se, "ale já teď žiju v tobě. Jak jsi viděl, můžu mít spousty podob, můžu si tu dělat co chci a to jen díky tvým představám jsem mohl poznat, jaký je život na Zemi. Nechci, aby takové místo, jako je Země, padlo do rukou Neligse a jeho společníkům. Už jednou jsem se oddal Zemi a jsem ochoten se oddat znovu."
"Takže jste mě jen zkoušeli? Ty i Seud?"
"Dá se to tak říct," usměje se, "ale i to mělo svůj účel. Potřeboval jsem si tě vyzkoušet. Chtěl jsem zjistit, jestli se na to hodíš. Proto jsem před tebou pořád utíkal a dělal děsivé obličeje. Chtěl jsem tě odradit. Ale zjistil jsem, že ty se nevzdáváš. I když se bojíš, jdeš přes mrtvoly a toho jsem chtěl dosáhnout."
"Už tomu rozumím, i když jste si ze mě jen stříleli, tak to bylo k něčemu dobry!"
"Ano a navíc jsem se s tebou už spojil. Až se probudíš, budeš vypadat jako já a budeš mít některé mé schopnosti, ale stejně je budeš muset značně natrénovat. Nebude to lehké."
"Budeš semnou?"
"Samozřejmě. Já jsem ty," usměje se, "už tě volají zpět. Nezapomeň, jsem v tobě a vždycky mě uslyšíš. Budu ti radit a pomáhat. Teď zavři oči a až je zase otevřeš, tak budeš se Seudem a Sailatem."
"Moc se mi tam nechce..."
"Jsem rád, že se ti semnou povídá dobře, ale nemůžeš tu zůstat navždy. Můžeš si semnou povídat i normálně."
"Fajn," odpověděl Joy, "ale ještě se ti chci omluvit, že jsem si zezačátku myslel, že jsi byl zlý."
"Za to si můžu částečně sám, takže se neomlouvej."
Joy se usmál a zavřel oči.
Zachvilku opravdu ucítil horko, které ho spalovalo po celém těle.
Oči pomalu otevřel.
"Joyi!" uslyšel své jméno. Podíval se na vystrašeného Sailata.
"Já ti říkal, že se zachvilku probudí, když už změnil vzhled," pronesl Seud. Joy se zase otočil na něj.
"Vypadáš úplně jak Saqwir, chlapče."
Joy jen zastřeně pootočil hlavu.
"Co je s ním?" zeptal se ustaraně Sailat.
Seud se podrbal na hlavě, "buď je to tím horkem. Přece jen byl v té lávě nějakou dobu a jeho tělo na to nebylo zvyklé. Nebo se ještě pořádně neprobral."
"Ah," povzdychl si Joy. Oba dva se na něj podívali, "proklínám Slunce za to, že tu není voda..."
"Joyi!!" vykřikl Sailat a objal ho, "už jsem si myslel, že tě Saqwir ovládl."
Joy se na Sailata podíval. Ten se ho úplně lekl.
"To je hustý! svítí ti oči!"
"Cože?"
"To je normální. Saqwir měl taky oči bravy lávy," pronesl Seud.
Joy mezitím vylezl z lávy a opřel se o jednu ze skal, která byla oproti lávě studená jako led.
Všiml si, že mu i vyrostly vlasy. Měl je po pas, uhlově černé a s červenými konečky.
Sailat vylezl taky a rychle spěchal za ním, "teď už tě čeká jen chození po žhavých uhlících."
"Nemůže to počkat do zítřka?"
"Nebude to tak náročný, je to hlavně kvůli fyzičce..."
Joy se na něj nenávistivě podíval, "a to jsem to sakra nemohl dělat dřív, než tohle!?"
Sailat i Seud, který vylezl, se zasmáli...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mrož - další prosím! :D

27. 2. 2012 1:58

Skvěléé, plánuješ pokračování? :)

Shizu-chan - autorka :3 - Re: další prosím! :D

27. 3. 2012 14:38

Ahojky! ^^
Pokračování bude určitě, ale nevím kdy, momentálně mám takovou tu "spisovatelskou krizi" kdy mě to moc nebaví...^^" ale budu se snažit! ^^