Ve jménu anděla 4. 1/2
27. 3. 2012
Izzy mířil k Joyovi. Věděl, že tam nebude, ale chtěl se přesvědčit, že je jeho matka teď v bezpečí.
Zaklepal na dveře a když otevřela, usmál se, jak nejhezčeji dokázal.
"Je už Joy vzhůru?"
Jeho matka se zatvářila smutně, "pojď dovnitř."
Blonďáček už věděl, proč je Joyova matka tak pokleslá. Cítil se za to přetvařování blbě.
"Děje se něco?" optal se, když usedl na pohovku.
"Joy..." odmlčela se, "včera odešel a ještě se nevrátil."
"Eh?" podivil se Izzy naoko, "ale tohle by přeci nikdy neudělal!"
"Já vím..."
"Co se přesně stalo?"
"No... vypli proud. Víš, jak se Joy bojí tmy? tak šel zamnou do kuchyně a potom strnul. Popadl mě za ruku a vedl mě do jednoho z pokojů, tam mě pak zavřel, předtím říkal ještě něco jako 'nevycházej odtud, ať uslyšíš cokoliv' a pak utekl."
Izzy se nachvíli zapřemýšlel. Neligs po Joyovi teď opravdu šel. Když ještě o Druhém světě nevěděl nic, alespoň ho mohl ochraňovat, Neligs ho stejně jen pozoroval. Ale když Joy začal vidět bytosti z Druhého světa, tak se rozhodl jednat - vyřídit ho dřív, než dostane svou moc.
Izzy a vlastně i celé Nebe bylo v nevýhodě, protože nikdo nevěděl, čeho je Joy schopen, nikdo jeho minulý život neznal - Neligs ano.
"Počkám s vámi," pronesl.
"Snaž se přeci trochu!" zakřičel Seud na mladíka před sebou.
"Ale když ono je to těžký..."
"Tak chceš skončit v nemocnici!?"
Na Slunci už bylo pěkné ráno, i když Joy rozdíl nepoznal. Když ho Sailat probudil s tím, že je pěkné ráno na trénink, nevěřil mu. Vypadalo to tu, jak když šel spát. Sailat se smál a říkal, že si na to za čas zvykne a pozná to sám.
Joy byl uprostřed první části svého tréninku, měl se soustředit a nechat vzplát oheň na konečkách svých prstů. Když tohle zvládne, půjde na druhý krok, který představuje vzplanutí celé ruky. Tak nebude problém vytvořit ohnivou kouli, i kdyby měla být malinká.
Joy už se snažil hodiny a hodiny a i když si už zvykl na lávu, hodněkrát se už popálil. Napřed to měl pod kontrolou, pak se to najednou začalo rozpadat a kousíčky lávy, které si našli cestičku k jeho oblečení, nespálili pouze oblečení, ale i Joyovu kůži.
Seud vysvětlil, že je to přirozená reakce vlastního ohně. Když je z jeho těla, je samozřejmé, že ho to popálí.
Joyův rekord byl prozatím sžehnutí tří prstů na jedné dlani.
"A to ty tři prsty nestačí?" škemrá.
"Ne!" Seud s ním přestával mít trpělivost. I když to vypadalo, že se snaží, on byl přesvědčený, že se nesnaží vůbec a nebere věci vážně.
"Sailate, ukaž mu to znovu. Zpomaleně a vysvětli mu to!"
"Už zas?" zaneříkal mladík ležící na kusu skále a popíjející vychlazenou lávu. Vychlazená láva byla něco jako ochlazovadlo, jako u nás zmrzlina, jen s tím rozdílem, že to nebylo ani horké, ale ani studené, tak akorát.
"No tak se snaž, chlape!" zasmál se.
"Já se přeci snažím," zaneříkal Joy.
"A to sis včera stěžoval na propojení se Saqwirem," ozval se Seud, "nemáš snad jeho schopnosti?!"
"Jeho schopnosti, jeho schopnosti..." povzdychl si Joy, "ale nejsou vyvinutý. Saqwir mi sám říkal, že mi to sice půjde líp, ale musím si to natrénovat a to je myslím vaše práce!"
Seud nebyl jediný, který ztrácel trpělivost. Joy nesnášel, když mu někdo přikazoval co má dělat a co ne. Tím pádem se mu Seud nelíbil čím dál tím víc.
Sailat byl něco jiného. Ten mu pomáhal a dokonce mu přinesl i pití.
"Dobře, tak odznova. Teď máš v sobě lávu, která má v každé části těla něco jako úschovnu. Pokud chceš použít ruce," ukázal na rameno, "úschovna lávy je tady. Na to místo se musíš soustředit a trochu použít představivost. Třeba si představ, jak se ti ta úschovna otvírá a nech lávu protéct celou svou paží. Nashromáždi co největší množství do dlaně," nastavil před něj svou dlaň, "a pomalu, opravdu pomalinku ji propouštěj ven." Jen co to dořekl, začaly mu prsty od palce po malíček hořet, "chápeš?"
"Vždyť už jsem to slyšel x-krát, ale pořád mi to nejde!"
"Snaž se, přinesu ti zas něco k pití," usměje se, "až budu zpět, chci vidět všech pět plamínků."
"Tobě se to řekne!" zakřičí za mizící siluetou a povzdychne si.
Znovu se obrací k dlani.
O otevírání "úschovny" už nepotřeboval vědět. Cítil, jak se mu otevřela, a také cítil horkou lávu, která mu protékala paží, ale uhlídat ji, to bylo něco jiného.
Když se láva uvolní, chce ven. Obvykle, co se paže týče, odchází zpoza nehtů a nechce se zastavit. Joy ji právě musí zastavit - už to mu dělá dostatečné problémy - a přitom ji přinutit, aby hořela.
O "úschovně" už věděl dávno úplně všechno. Názorné ukázky Sailata bohužel víc nepomohou.
Takže odznova, další pokus. Cítil se tak prázdný! Kolik lávy dnes asi vypotřeboval?
Jenže jen s touhle silou bude schopen zachránit Zemi. Nemohl riskovat neúspěch, nemohl se vzdát. Čím dřív zvládne první krok, tím dřív půjde na další. Tak to bude pokračovat, dokud sílu lávy neobjeví celou, ale jak dlouho to ještě potrvá?
Zaťal pěst a povolil, ještě jednou zhluboka oddychl.
Chtěl to udělat. Znova, znova, znova, dokud se mu to nepovede.
První pokus marný, druhý, třetí taktéž. U čtvrtého to již vzdal protože ze vší té vytékající lávy ho začaly bolet jak prsty, tak nehty.
V tu dobu se vrátil Sailat. To byla pro Joye hotová záchrana. Od Seuda neslyšel nic jiného, než jen nadávky, stížnosti a naléhání. Sailat ho zahrnul daleko konejšivějšími slovíčky, povzbuzení a celkové zpříjemnění nálady. Dokonce i to pití mu donesl se slovy: "Dobrá práce."
Sailat byl pro Joye momentálně Slunce na Slunci. Jediný, na kterého se mohl plně spolehnout.
Seud mu dovolil udělat si krátkou přestávku, ale Joy už teď chtěl odsud co nejrychleji pryč.
"Podívej," řekl Sailat s úsměvem, "dám ti pár rad. První, musíš vzít v potaz, že tohle je teprve první krok. Proteď se musíš naučit ovládat lávu ve svém těle. Až to zvládneš, všechno ostatní bude brnkačka, protože všechno tu funguje na stejnej princip, akorát třeba uvolníš víc lávy.
Představ si, kdybys v sobě neměl Saqwira, to bys neměl téměř žádnou lávu, musel bys ji ještě získat, takhle to máš jednodušší.
Druhá rada," zvedl ukazováček, "tvoje láva vlastně tvá není. Je Saqwirova, tys ji akorát převzal."
Joy si vzpomněl, na včerejší trénink spojení se Saqwirem. Opravdu do něj tekla láva!
Sailat pokračoval, "tím pádem je celkem logický, že tě nebude poslouchat, protože nejsi její pravej pán. Bouří se uvnitř tebe a chce zpět za Saqwirem, jenže ten už není, jsi jen ty. Musíš tu lávu zkrotit a ukázat jí, že ty jsi tu teď pánem."
"Láva... je něco živýho?"
"Ta, která se nachází na povrchu a uvnitř Slunce samozřejmě živá není, ale láva uvnitř těla živá je. Je napojená na tebe, ty jí dáváš energii. Svým způsobem ona je ty, musí se ti podřídit... Víc ti už říct nesmím, i teď mě Seud zabije, za to, že jsem ti tohle všechno řekl. Chtěl, abys na to přišel sám. Snad jsem ti trochu pomohl," usmál se a odešel.
Joy si to zopakoval ještě jednou.
Láva ho neposlouchá - protože není jeho - musí ji zkrotit - pak s ní teprve může něco dělat.
Povzdychl si a chytl se za hlavu. Už toho bylo moc, třeští mu hlava...
Po chvíli ho Seud opět zavolal, O těch radách, které mu Sailat dal, ani necekl. Nechtěl ho dostat do problémů.
"Zkrotit lávu, zkrotit lávu... jak?" ptal se sám sebe. Zkoušel se zeptat Saqwira, ale ten nereagoval... "A k čemu byly pak ty řečičky typu: "Ty jsi já, já jsem ty, vždy tě uslyším...?" naříkal si.
Pak ho napadlo, že by Saqwir mohl být třeba naštvaný za to, že mu chtěl vzít jeho lávu?
Už si nebyl vůbec ničím jistý...
Snažil se, soustředil se, ale už mu to nešlo, pro dnešek bylo dost. Sailat to na něm ucítil a přispěchal mu na pomoc. Věděl, že Seud teď nepoleví, ani kdyby tu Joy omdlel.
"Pro dnešek to stačí, Seude," říká, "stejně už je večer a ty moc dobře víš, že se to s používáním lávy nemá přehánět."
Pak popadl Joye za ruku a bez jediného Seudova slova ho táhl k lázním. Věřil, že tam se dokáže odreagovat a relaxovat.
"Proč mi takhle pomáháš?" ptal se Joy, když už byli na místě.
"Já nevím," usměje se, "vždycky jsem hrozně obdivoval Saqwira, takže jsem rád, že jsem tě poznal."
Joy nevěděl, co na to říct. Bylo mu trochu líto, že opět padlo jméno Saqwira. Od té doby, co přišel, ho mají za Saqwira, očekávají od něj to samé, co uměl. Teď dokonce vypadá stejně, jenže přes to všechno je to pořád Joy, pouhý člověk...
"Sem musíš bez oblečení, Joyi," oznámil mu Sailat.
"Proč?" Bylo celkem logické, že by oblečení shořelo a on by pak neměl co na sebe, ale byl myšlenkami jinde.
"Protože pak nebudeš mít co na sebe a budeš se tu muset promenádovat nahý."
Slyšel v podstatě to, co si sám myslel.
Cítil se opravdu divně. Jednak unaveně, kvůli tomu obrovskému množství vypotřebované lávy, jednak tam byl další pocit, který nedokázal rozeznat.
Sundal si sukno, které měl obvázané kolem pasu a vlezl si do lávy. Byla příjemně teploučká. Zavřel oči a chvíli odpočíval, protože byl ale tak unavený, že by klidně dokázal usnout, radši oči otevřel. Jeho pohled spočinul na Sailatovi. Hrál si jak malé dítě, potápěl se, skákal, pil. Sledoval každý jeho pohyb, dokud si ho Sailat sám nevšiml, to pak zrudnul tak, že by klidně mohl konkurovat zdejší lávě.
"Děje se něco," zeptal se mladík a doplaval k Joyovi.
Joy si zuřivě oplachoval obličej, "jo děje!" skoro to až vykřikl, "teď tady na tebe hladím jak na svatej obrázek... je sice fajn, že vypadáš pěkně, ale pro mě je to problém! a pokud si dobře pamatuju... na Zemi jsem na kluky nebyl!"
Sailat na něj chvilku nechápavě kouká, pak asi chápe a odpovídá: "to bude tím, že u nás pohlaví nehraje žádnou roli a svým způsobem je tu každý na obě strany. Nenajdeš tu žádného dospělého, který by neměl zkušenosti jak s ženou, tak s mužem. Zřejmě je to reakce na to, že je v tobě Saqwir..."
"Ha?! takže já jsem teď jako bi?!" vykřikne Joy a beznadějně sklouzne do lávy, "kolik toho budu muset ještě obětovat pro záchranu Země?"
"Neboj, není to tak strašný," zasměje se Sailat. Joy ho pouze probodne pohledem.
Jenže Sailat byl pořád štěstím bez sebe, "jsem tak rád, že se líbím někomu takovému, jako je Saqwir," bylo vidět, jak se ještě začervenal.
"To ať tě ani nenapadne!" vykřikl Joy a vrhl se na něj. Vypadal jak Saqwir, už to bylo nebezpečné.
Chvilku se přátelsky prali a potápěli se navzájem. Jako by zapomněli na těch pár vět, které tu padly.
Když se uklidnili, přehoupl se Sailat nad něj a koukal mu do očí.
Nemohl se jich nabažit. Žluté a hřejivé jako samo Slunce. Přitom pleť alabastrově bílá a kontrast vyvolávající havraní vlasy. Jednoduše byl nádherný.
Pohladil ho po tváři a zároveň mu vjel do vlasů. Joy se nechal. Po těch všech věcech, co mu řekl, ho to celkem překvapilo.
Hleděli na sebe a hledali na sobě další krásná místečka, která jim mohla uniknout. Oba se ale brzy přesvědčili, že už žádná další objevit nelze.
Sailat se s nadějí začal pomalinku k Joyovi přibližovat, jenže to už si Joy uvědomil své hranice. Odstrčil ho a rychle vylezl.
"Děje se něco?"
"Hele," otočil se dlouhovlásek k němu, "za prvý, nejsem na tohle psychicky připravenej a za druhé, stejně dřív nebo později odejdu. Promiň, ale i kdybychom něco začali, nemělo by to žádnou budoucnost."
"A... ne, ne, to já se omlouvám!" vykřikl. Snažil se tvářit jako by se nic nestalo, ale šlo poznat, že ho to ranilo. Joy nikdy tuhle jeho tvář neviděl. Bylo mu ho líto.
"Kdybych tu měl prožít zbytek života, možná bych si to rozmyslel." Pokusil se mu tak alespoň trochu zvednout náladu.
Sailat se usmál, "hehe, díky."
"No nic, půjdu spát, uvidíme se zítra." Joy mu zamával a než zmizel za kamennou zdí, ještě jednou na něj pohlédl...
"Copak jsi se nevyspal dost?"
Další den byl Seud ještě nepříjemnější, než jindy. Projevovala se u něj typická stařecká nevrlost.
Joy celý den zíval, někdy si i zdřímnul.
Byla pravda, že nemohl spát, i když byl tak unavený. Včera večer jen přemýšlel a přemýšlel. O tom, jak nechal Sailata samotného - i když už se zdál být v naprostém pořádku - přemýšlel i o Zemi, o Izzym... Jak bude asi reagovat, až ho uvidí v Saqwirově podobě? Čeho se ale nejvíc bál, byla Saqwirova vůle. Izzy je anděl - je taky andělsky krásný - je možné, že se bude Saqwirovi líbit a co potom bude dělat on? Trápit se? Musel se se Saqwirem co nejrychleji spojit... říct mu, ať na Izzyho ani nepomyslí!
...Ale pořád se s ním nemohl spojit. Jako by ho něco blokovalo. Jak ten blok ale odstranit, jak se napojit na Saqwirovu vlnu?
To už musel zjistit on sám...
Opět se pokusil lávu nějak zkrotit, ale byl si plně vědom, že láva ho neposlechne, takže ani nedoufal, že se mu něco podaří.
Cvičil jen chvilku, potom to vzdal, protože to bylo zbytečné. Musel něco vymyslet, ale sám, bez jakékoliv pomoci.
Pomalu došel do Sailatova domu - prozatím bydlí s ním - a vlezl si do svého pokoje. Lehl si na pohodlnou sedačku a zahleděl se do stropu.
Když se naposledy se Saqwirem viděl, byl v Seudově hypnóze - takže se teď do té hypnózy musel nějak ponořit sám.
Ale jak se do takové hypnózy přivést? Nikdy se o podobné věci nezajímal ani jim nevěřil.
Převalil se na druhou stranu a zavřel oči. Zkusil si představit Saqwira v mysli.
Představoval si, jak je vedle něj, jak spolu mluví a smějí se, v té temnotě jeho těla.
On a on, Joy a Saqwir, dvě bytosti v jednom těle...
Zanedlouho Joy usnul, i přes to, že se chtěl se Saqwirem spojit, nešlo to vydržet. Přece jen nespal celou noc.
Nevěděl však, jak moc mu tenhle sen pomůže.
Objevil se před vysokým živým plotem, který lemoval malou louku. kolem něj rostla tráva, snad ještě zelenší než kobylka, která v ní spokojeně skákala. Rostlo tu nespočet květin a na každém byl jeden motýl.
Nicméně tu byl uvězněn živým plotem, což se mu vůbec nelíbilo.
Rozhlédl se, otáčel se, když v tom na protější straně byla v plotku díra ve tvaru dveří. To byl zřejmě východ.
Rozběhl se k němu. Chtěl už vědět, kde to je.
... pokud je tohle sen, tak je to pěkně podivný sen.
Vběhl do otvoru a zasekl se. Ocitnul se v nějakém tunelu, ve kterém panovala naprostá tma.
Otočil se a ještě jednou pohlédl na louku - pokud to vzdá, tak nikdy nezjistí, kde je, pokud ale půjde dál, bude muset čelit svému strachu. Hluboce se nadechl a kročil do tunelu.
Přimáčkl se ke stěně a pomáhal s ní určit směr.
Pomaličku, krůček po krůčku...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
