Ve jménu anděla 4. 2/2
27. 3. 2012
Šel už dlouho. Už ani nevěděl, jestli je tu pár minut, hodin, nebo dní. Bylo to dlouhé a velmi matoucí, ale nezastavoval se. Cítil, že na konci čeká něco velmi důležitého. Navíc už ušel kus cesty, bylo by špatné to vzdát. Také má svou hrdost.
Najednou se za ním něco zachichotalo.
Joy sebou trhl a strnul.
"Snad to není Mituwa," pomyslel si, pak si oddychl, "Mituwy se vlastně nesmějí."
Zvědavost ho přinutila ohlédnout se, co za nezvaného návštěvníka ho přišlo přivítat.
Bylo to něco malého, jehož oči byly sitě svítivě žluté.
Joy se tak lekl, že málem spadl na zem. Něčeho takového se bál celé dětství. On sám, ve tmě a ještě taková příšera za ním.
Začne utíkat tak rychle, jak jen to dokáže. Cestou zakopával o drobné kameně, které na cestě zřejmě byly. Ale vždy se bezmyšlenkovitě zvedl a utíkal dál.
Tunel byl bezedně dlouhý. Neměl konce. Kde se to jenom ocitl? Měl raději zůstat na tom krásném slunném paloučku, ne být tady, ve tmě, s nějakým tvorem.
Podle stěny poznal, že se tunel stáčí doprava. To bylo poprvé, co byla nějaká zatáčka... a najednou uviděl světlo!
V životě nebyl tak rád, že vidí světlo. Nahlas se zasmál a přidal do kroku. Už chtěl tak moc vidět, tak moc se těšil, až uteče té malé bestii...
Už je chvilinku, pár metrů...
Jenže jen co do světla vstoupil, musel se zastavit. Vůbec neunikl, není venku! ... právě naopak, vstoupil do jícnu s lávou a od spadnutí ho dělil jen krátký výstupek, na kterém právě stál.
Joy zanaříkal. Co teď jen bude dělat?
Příšera se mezitím stihla za ním dobelhat. Byla asi půl metru vysoká, nicméně asi metr široká. Podle pohybu to vypadalo, že má tělo ze slizu, které se celé třepotá a hýbe. Sama spíš připomínala hromadu nějakého hnusu přilepeného do sebe.
Nemělo to ani ústa, ani nos. Oči jí ovšem nechyběly a od té doby, co ji viděl ve tmě, se vůbec nezměnily. Celé tělo měla černé, jak uhel, takže jí ty výrazně žluté oči hodně vynikaly.
Nenávistně se na něj dívala a pomalu se plazila k němu.
Joy pomalu couval.
Co teď? nic proti ní nezmůže a když bude dál couvat, spadne do lávy.
Zvládl by ho alespoň odstrait, kdyby zkusil první krok svého tréninku, vzplání prstů? Rychle se o to pokusil, ale nevypadalo to nadějně. Necítil v sobě vůbec nic, žádnou lávu.
Příšera se zasmála a plazila se k němu dál, jen teď zřejmě přidala.
Joy se podíval dolů. Láva pod ním byla vroucí a bublala. Cítil ji, i když byl zhruba deset metrů nad ní.
Najednou se něco zablýsklo. Dole něco bylo. Joy se trochu nahl a přivřel oči, aby lépe viděl. Bylo to něco dlouhého a špičatého, skoro to vypadalo jako meč.
Hned mu problesklo hlavou, že kdyby to získal, mohl by tu bestii zabít a byl by pokoj. Jenže pak si uvědomil, že je to nemožné. Jak se tam dostat?
Podíval se na příšeru. Byla už skoro u něj, ještě štěstí, že se nemůže moc hýbat... Jenže takhle to dlouho nepůjde. Zachvíli bude u něj a co pak?
Nadechne se a zhluboka vydechne. Bude to muset risknout!
Polkl na sucho a rychle se přehoupl přes výklenek přímo do lávy...
"Jakto, že tu Joy ještě není!?" řval na Sailata stařík.
"Já nevím. Ještě zřejmě spí," odpovídá mladík.
"A není náhodou tvou povinností na něj dávat pozor?"
"Dávat pozor neznamená budit," zamítne Sailat.
Seud už zlostí ani nedýchá, "jdi ho zbudit, okamžitě!"
"No jo."
Joy už ve skutečnosti spal dva dny. Oba dva si nejprve mysleli, že je to z vyčerpání, protože když někdo vypotřebuje skoro všechno množství lávy, spí hodně dlouho, ale nikdy to není víc jak dva dny.
Jenže něco tu nehrálo. Už jak přišel do svého domu, měl divný pocit.
Pomalu otevřel dveře Joyova pokoje a hned věděl, co bylo příčinou toho divného pocitu - byl to samotný Joy.
Ačkoliv mu bylo divné, že předešlé dva dny a ráno byl ještě v pořádku. Teď hořel.
Opravdu hořel, ale oheň byl pro změnu úplně černý a taky nic nepálil, jen hořel okolo Joye, který mě doširoka otevřené oči. Vypadalo to celkem děsivě.
Sailat se na něj chvíli díval a zkoušel volat jeho jméno, ale Joy vůbec nereagoval. Tak se rozhodl pro jedino - zavolá Seuda!
Dopadl na další výstupek.
Myslel, že shoří a skončí jako nějaký škvarek, ale dopadl na další výstupek! a tenhle byl dokonce blíž té špičaté věci.
Joy se na ni ještě jednou podíval. Teď už bezpečně rozeznal dlouhé kopí. Nebyl to meč, ale kopí.
Tenhle ten výstupek byl dokonce širší, než ten předchozí, tak šel pomalu směrem ke kopí. Výstupek končil asi po dvou metrech. Teď bude muset Joy po svých.
Znovu se hluboce nadechl a s výdechem se podíval nahoru. Viděl, jak se příšera opět plazí k němu i po stěně.
Nezbývá mu nic jiného, než šplhat.
Rukou nahmatal výstupek a chytl se za něj, to samé udělal i s druhou rukou, pak přišly nohy. Začal šplhat do strany. Pomalu, s rozvahou, opatrně...
K jeho překvapení mu to šlo dobře a s přibývajícím sebevědomím pomalu zrychloval, ale nikdy ne natolik, aby se znovu bál.
Příšerka ho následovala plazení po stěně jí šlo dokonce rychleji, než plazení po zemi. Už to byl důvod, proč Joy pomalu zrychloval.
Jícen byl v průměru široký zhruba patnáct metrů. I přes to Joy překonal už obrovskou vzdálenost a pomalu se blížil ke kopí.
Pak přišla těžší část - sešplhat dolů, aby ho mohl vzít a když tohle. Až když i tohle, ačkoliv pomaleji, zvládl, přišla ta nejtěžší část, pustit se jednou rukou a kopí ze skály vyjmout.
Příšera už se přibližovala víc a víc, ale kopí se pořád ne a ne uvolnit. Joy znervózněl a přidal na síle, i když věděl, že pokud to přežene, klidně může spadnout.
Příšera už byla jen metr od něj. A ještě přidala, když už byla u něj, natáhla část svého těla a dotkla se Joyova ramena. Ten se tak lekl, že se pustil. Držel se jen kopí, které se ovšem pod jeho váhou začalo naklánět až se uvolnilo úplně.
Joy padal, do vařící lávy. Na okamžik mu problesklo hlavou, že mu vlastně láva neublíží, ale pak si uvědomil, že tady to zřejmě neplatí, protože horko bylo čím dál tím víc nesnesitelné.
Šokem, ale i tím vedrem nakonec omdlel a už mu to bylo jedno. Umře tak jako tak.
"Joyi, Joyi..." slyšel.
Bylo to velmi vzdálené a zastřené, ale zřejmě ho někdo volal.
Otevřel oči, ale neviděl nic jiného, než tmu.
Začal panikařit, "ne, ne... už nechci být v tom tunelu, chci pryč!"
"Joyi!" otočil se za hlasem a uviděl Saqwira.
"Sa-" vykřikl a s pláčem ho objal.
"No tak," uklidňoval ho a jemně ho plácal po zádech, "vedl sis dobře."
Joy na něj nechápavě pohlédl, "jak to myslíš?"
Saqwir mu z každého oka setřel oči, "láva si tě zkoušela."
"Láva?"
"Ano. Aby tě mohla přijmout, chtěla si tě vyzkoušet. To víš, i pro ní byl šok, že se z tak silného těla ocitla v těle slabém."
"Neurážej mě, jo?" popotáhne.
"To není urážka," zasměje se, "ale ty zatím nic neumíš a jí se to nelíbilo."
"Ale já za to přeci nemůžu."
"Já vím, já vím. Říkali ti už co láva znamená a co potřebuje?"
"Jo, i když mi to říct nechtěli..."
"Takže chápeš i to, že láva není spokojená se dvěma vlastníky."
"To chápu."
"Víš, obvykle umírá, když umře její pán, ovšem moji lávu zapečetili tak, že se později objeví v tvém těle, což znamená, že ti nepatří. Ona to věděla a chtěla vyzkoušet, že jsi jí hoden."
Joy znovu popotáhl, "jenže to chtělo nějaky upozornění."
"Upozornění? nebyl jsi to ty sám, kdo se sem dostal?" zeptal se Saqwir.
"No jo vlastně. Proč jsem musel jít tím tunelem? pokud jsem ve svém vlastním těle, neměla by tu být tma, když se jí bojím, ne?"
"Ta tma byla právě tvůj strach. Louka značila tvé vlastnosti a láva představovala tvoji lávu."
"A co ta malá bestie?"
"Myslíš tohle?" Zpoza Saqwira vykoukla černá hromádka.
"Uwáá!" Joy začal zas podvědomě couvat.
"A tohle je tvůj problém. Nedivím se, že tě láva nechtěla poslouchat, když se jí bojíš," povzdychl si Saqwir.
"Eh?"
Saqwir vzal příšeru do náruče a podíval se na Joye, "tohle je tvá láva, Joyi."
"Cože to?!"
"Tvým úkolem bylo získání kopí v tvé ruce, což se ti povedlo."
Joy se na kopí podíval, ani si neuvědomil, že ho drží.
Saqwir pokračoval, "ale neměl jsi ho vzít sám. Měl si se s lávou spojit a použít ji namísto tebe. Jenže ty jsi se jí bál a spíš jsi ji utekl, přitom ti chtěla pomoct. Kdyby tě včas nezachytila, byl bys mrtvý."
Joy se na ty dva nevěřícně díval. To, čeho se celou dobu bál, byl jeho spojenec, jeho pomoc. Všechno udělal špatně!
Zasmál se, "takže jsem se nakonec nic nenaučil, viď?"
Saqwir se na něj usmál. Vstal a přešel k němu, "to si nemyslím. Temnota, tudíž strach, v tvém těle mizí. Přestáváš se bát." Podal mu lávu a Joy ji poprvé bez okolků vzal, "navíc si myslím, že měla o tebe strach, když jsi padal. Jinak by ti nepomohla."
Láva ho vůbec nepálila, byla příjemně teploučká, "promiň mi to."
Znovu se zachichotala, jako v tom tunelu a na hrudi mu nakreslila nějakou značku, pak z jeho náruče vyskočila a plazila se pryč.
"Vedl sis dobře, Joyi. Zbavil ses strachu. Díky němu jsi mě taky nemohl kontaktovat. Spřátelil sis lávu, která ti odteď bude pomáhat, na nováčka opravdu pěkná práce," usmál se Saqwir.
Joy už se na nic neptal. Nakonec to bylo všechno jeho vina. Láva ho neposlouchala, protože se jí bál, nemohl zkontaktovat Saqwira, protože se ho bál... najednou si uvědomil, jak velký strašpytel vlastně je.
"Děkuju, Saqwire."
"Není za co," usmál se a dal se na odchod.
"Počkej chvilku!" Joy si vzpomněl na jednu moc závažnou věc. Saqwir se otočil, "až přijdeme zpět na Zem, mám tak jednoho kamaráda, opovaž se na něj jenom pomyslet! Nerad bych měl nějaký divný pocity."
Saqwir se začal smát, "alespoň se mám na co těšit," a zmizel.
"Joyi, Joyi!"
Opět ho někdo volal. Copak už toho nebylo dost?
Otevřel oči, nad ním stojí vyděšení Sailat se Seudem.
"Co se děje?" zeptal se a sedl si.
"Co se děje?!" vykřikl Sailat, "byl jsi mimo skoro tři dny a teď jsi hořel!"
"Oh, tak to teda nebyl sen..." zamumlá si a zívne.
"Co nebyl sen?" pronese jak Sailat, tak Seud dohromady.
"No, ve snu jsem se setkal se Saqwirem a ovládl svoji lávu," usmál se.
Sailat se na něj ironicky podíval, "jsi si jistý, že to nebyl jen sen?"
"Počkej," Joy se kolem sebe rozhlížel, potom něco uchopil a vyzdvihl to, bylo to kopí, "nebyl to sen, věř mi."
Sailat se Seudem opět neměli co namítnout, to se Joyovi líbilo.
Když mu Saqwir oznámil, že se zbavil svého strachu, poznal to i ve svém chování. Seuda už se nebál.
"Půjdeme zase trénovat? teď už to definitivně zvládnu!" prohlásí rozhodně a vstane, "ukážu vám to klidně i teď!"
Joy zavřel oči, poprosil lávu, aby s ním spolupracovala a soustředil se.
Nechal lávu projít jeho paží, do konečků prstů. Všichni se pěkně jeden po druhém zapálili. Joy to možná udělal ještě líp, než Sailat.
"Já to udělal! opravdu jsem to udělal!" Joy byl štěstím bez sebe. Teď mu půjde všechno levou zadní. Samou radostí dokonce objal Sailata, který se nepatrně začervenal.
"Tak, jaký bude další trénink?"
Komentáře
Přehled komentářů
Nemám moc ráda fantazi povídky, ale tahle je opravu nádherná. Je to jedna z nejvydařenějších, kterou jsem četla, a že jich bylo :D Jinak je Úžasná... už se moc těším na další pokračování a čekám, že bude co nejdřív.
Liia - *!*